Přelomový fičák

Aneb jedno aha za druhým

Přelom roku byl pro mě velice výživný, intenzivní a objevný. V podstatě téměř denně ke mně přicházelo jedno uvědomění za druhým. 

Co ale tomu předcházelo? Půlroku jsem si zkoušela hrát Wonder Woman. Zvládnout co nejlépe výchovu dcerky, postarat se o domácnost, dát muži co nejlepší komfort, být manželkou, partnerkou, být oporou pro ty okolo mě, kteří to potřebovali. I když jsem na rodičovské "dovolené", pracuji stále v určitě formě i ve své práci. V té, ze které se snažím najít cestu ven, a najednou jsem měla pocit, že mi rychle dochází čas to elegantně vyřešit bez ztráty kytičky. Takže jsem po dohodě začala vypomáhat známému a do toho jsem si sama na sebe navalila další projekty. Dál jsem se snažila sportovat, rozvíjet se a posouvat se dál, takže trocha koučinku a dalších seberozvojových aktivit, kurzů, výkonů a ... 

A čím dál víc se ven prodírala frustrace, únava a přehlcení. Ty vzácné chvilky, kdy dcerka usnula, jsem většinou honem věnovala práci, začala jsem míň a hůř spát, odbývat se v jídle, míň se hýbat, víc se potlačovat. Zároveň jsem se méně smála a radost se někam odplížila. 

Nebylo toho málo a protože jsem hlava umanutá a tvrdohlavá, táhla jsem to v tomto režimu do prosince. Podle hesla: "Když nemůžeš, přidej!", jsem už nebyla křeček v kolečku, ale nadzvuková kamikaze stíhačka. Byla jsem tak zrychlená, že jsem se skoro viděla zezadu. V hlavě mi jen neustále vířila myšlenka, jestli to takhle vážně chci, jestli mi to za to stojí a zda v tom vidím vůbec nějaký smysl.

Prvním takovým momentem, který mě donutil se pořádně zamyslet, byla náhodná vzpomínka na dětství, ve které byla moje mamča podobně vyčerpaná, uhnaná a bez náznaku úsměvu a radosti. Přesně tak jsem se cítila i já. Jak moc jsem to převzala, protože takhle jsem viděla svou mámu, a jako máma to nevědomě kopíruji? A chci, aby si mě naše malá pamatovala takhle? Nestojí za to zpomalit, dát se do kupy a jít tak dcerce lepším příkladem?

Na začátku prosince krásně a přirozeně vyplynula dohoda se známým, že jeho produkt potřebuje někoho, kdo se tomu může věnovat víc. Já už víc času tomu dát nemohla. To byla první velká úleva, zároveň mě to ovšem šupem hodilo do mého osobního pekla... jak jsem selhala, že mě to bavilo a já se toho vzdala, že budu odsouzená k tomu zůstat na věky věků ve své práci a podobné zábavné představy. Při tom jsem věděla, že bych dalších pár měsíců v takovém tempu odnesla zdravotně.

A se zvolněním začaly přicházet aha momenty. 

Aha... Vždyť já se cítím jako největší oběť a chudáček na světě a že jsem na vše sama. Kdo mě do tohoto super rozpoložení dostal, co? Vždyť jsem dobrovolně naskočila do tohoto výkonnostního cirkusu. Tak co s tím můžu udělat?

Aha... Vždyť jsem tak unavená, že mám problém ráno vylézt z postele. Mám za toho půlroku několik kil navíc, podlamují se mi únavou nohy, padají mi vlasy, vnitřně se klepu a ze zrcadla na mě zírá stará zešedlá cizí ženská. Vždyť není divu... když vlastně nevím, co je odpočinek, skoro nespím a místo pořádné výživy se odbývám nesmysly a frčím na sušených banánech.

Aha... Vždyť jsem se přestala hýbat, a to o sobě vím, že přirozený pohyb potřebuji i k psychické pohodě, a místo procházek a chůze se snažím "formu" strhnout zběsilým cvičením, za které mě mé unavené tělo proklíná.

Aha... Vždyť jsem mohla být už někde jinde, s jiným mentálním mindsetem, kdybych se nevymlouvala sama před sebou i před ostatními. Taky jsem se schovávala za dcerku a práci, práce musí být hotová, o malou musí být postaráno. Manželovi vyčítám nastavení – nejdřív práce, potom zábava a péče o sebe - a při tom sama dělám úplně to stejné.

Aha... Vždyť mám přehlcenou hlavu, všude jen vidím úkoly, co je potřeba udělat, uklidit, zařídit. Nejen hlava je zabordelená, ale i mail, počítač, náš prostor je zaplevelený věcmi. Co se pustit do třídění, a nejen mentálního úklidu, ale i fyzického, a udělat si domov příjemnější? Mohlo by to uvolnit prostor a myšlenky pro něco nového. A jako obří plus, nebudu muset uklízet tolik serepetiček.

Aha... Jak můžu chtít vytvořit něco smysluplného, když jsem sama zase rozebraná na součástky. 

A tak bych mohla pokračovat. Téměř denně ke mně doputovalo jedno uvědomění a stále to pokračuje. Je to jízda a i masochismus. Ale když nad tím mávnu rukou a budu dělat, že je vše zalité sluncem a jednorožci dělají na nebi kotrmelce, tak tím nikomu neprospěju. A sobě už vůbec ne.

Takže je na čase vytáhnout hlavu z písku (či z tmavých a smradlavých míst) a začít něco dělat. Ale v lehkosti, bez tlaku na výkon, není to další projekt, do kterého se vrhnu po hlavě. Pomalu, postupně, vědomě, v lehkosti a hravosti a laskavosti. Je to cesta.

Suma sumárum... začala jsem třídit věci, myšlenky i maily. Redukovat, zastavovat se, zpomalovat. Snažím se své tělo správně vyživit, vědomě cvičit, i třeba jen pár minut, ale jak mi to dělá dobře. Dívám se na výmluvy ve své hlavě, zda je to skutečně výmluva a snaha se schovat, nebo volání, že to vlastně není správná cesta pro mě. Je těžké odložit výkon stranou, sakra těžké, když jste tak vychovaní a je to pořádně zažrané pod kůži, ale zkusím to.

Asi bych to celé necharakterizovala jako předsevzetí, spíš jako vizi pro tento rok a nástup na nějakou cestu. Lehkost, hravost, radost. Nebýt s odpuštěním p*ča sama k sobě. Chci si uzdravit tělo, víc dělat věci, které mě baví a naplňují. Chci být tou zářivou, veselou a šťastnou mámou pro svou dcerku (to je super kliše), se kterou chci trávit kvalitní čas, a ne jí odbývat kvůli bambilionu povinností. A dobře, přiznávám, mám tam dvě předsevzetí. Víc vylézat ze své zóny komfortu, smrádečku a klídečku. A tím druhým je cestování s malou. Já to miluji, chybí mi to a chci jí to ukázat. 

Kdy jste vy naposled prožili nějaký velký aha moment? Co vás přiměje se zastavit, zamyslet a začít měnit to, co vám nevyhovuje? Staráte se o sebe, svou duši a tělo, nebo jste na konci svého seznamu? Co je vaše oblíbená výmluva, za kterou se "schováváte", že nemůžete pro sebe i jen něco malého udělat?