Blog

Mountain covered with a coniferous fir tree forest. Scenic landscape from Carpathian Mountains.

<h2>Jak se mi otevřela Pandořina skříňka...</h2>Mám rozepsaných několik článků, ale nějak se mi je nedaří dokončit. Nejde mi vystihnout tu myšlenku, kterou by měly předat dál, asi není správná doba a správné téma. Dlouho jsem nic nenapsala, nebyl čas, nebyla chuť, nebyla vhodná nálada. Posledních několik týdnů bylo dost náročných a nedostatek času pro sebe se tvrdě propsal do mého rozpoložení.V současné době spolupracuji s koučem Martinem a dostali jsme se k tomu, že (velice překvapivě, že) je potřeba zapracovat na vztahu sama k sobě. Opět a znovu stejné téma v různých obměnách a s různou intenzitou. Ty z vás, kteří se starají o malé dítě, moc dobře znají, jak rychle na sebe zvládnete zapomenout a odsunout se na padesátou kolej.Nezávisle na práci s Martinem se mi podařilo navíc odhalit dvě krásná rodinná nastavení. První je, že mou sebehodnotu a hodnotu pro ostatní určuje to, jak je postaráno o druhé a o domácnost. Tento program měla má prababička, která opečovávala svého muže tak zuřivě, až při jejím zápalu plic, kdy mu nebyla schopná udělat snídani, seděl místo snídaně u škraloupu z kakaa a čekal, dokud mu neudělá jídlo. Poměrně dlouho trvalo, než jsme přišli na to, že je to vlastně z její strany i druh manipulace, protože jsme jí viděli jako tu chudinku, která se musí postarat o vše. U mě se teď objevila forma "čím líp bude o ostatní postaráno, tím jsem hodnotnější, tím jsem lepší".Druhý rodinný kostlivec měl podobu: "musím vše zvládnout sama, na muže se nedá spolehnout". Ten zase pochází od babičky. V obou případech chápu důvod, proč a jak to vzniklo, nicméně v nich nechci pokračovat dál a předat je své dcerce. Co pozitivního si vezme z toho, že se její máma honí tak, až se vidí zezadu?&nbsp;Krásně do toho zapadá i to, že mi Martin v rámci našeho koučování pomohl přijít na to, že jsem sama pro sebe nejlíp na sedmém místě (nejprve je dcera, manžel, ...). Pozitivní zpráva byla, že jsem v TOP 10. Nemůžu se ale divit, že vylézá na povrch má frustrace a únava a měním se v sedmihlavou bestii.Do tohoto rozpoložení přišla zpráva, že umřel můj velký vzor a inspirace, Klára Kolouchová. Kláru jsem obdivovala už dlouho, mluvila mi z duše a věřím, že takových nás je hodně. Obdivuji ji za to, že měla ty koule jít za svým snem. Znovu jsme se s manželem podívali na dokument K2 vlastní cestou. Poprvé jsem ho viděla krátce po tom, co vyšel. Už tehdy byl pro mě dost silný. Teď jsem se na něj dívala navíc jinak, očima mámy, která v zápalu stereotypu a péče o ostatní zapomíná na své sny, na to volání, co jí dělá radost a co vlastně potřebuje k tomu, aby se cítila ještě trochu sama sebou. A Pandořina skříňka se otevřela...&nbsp;Nečekala bych, do jakých temných míst mě díky tomu dokáže dostat má hlava. Manžel v tom vidí především to, co teď budou dělat chudáci její děti. Klára v dokumentu sama říká, že jí lidé za to odsuzují, ale že by se zbláznila. Teď, po její smrti, se objevilo hodně negativních reakcí. Myslete si o tom, co chcete. Ale já v ní viděla a vidím ženu, která milovala život, milovala svou rodinu, měla šmrnc, žila a plnila si sny. Nerezignovala na to, že když je máma, tak se musí obětovat na oltář rodiny. Vidím kolem sebe až moc žen, které ztratily své sny, nebo na ně rezignovaly a jen přežívají v každodennosti. Myslím si, že Klára předala svým dětem to, že je možné jít si za svými sny. Umřela na místě, které milovala a umřela při tom, co milovala. Z mého pohledu je to vlastně nejlepší možná varianta, jak bych si jednou přála umřít i já.&nbsp;A mně při tom došlo, že i já jsem začala ztrácet své sny, zapomínat na ně. Zavřela jsem oči před tím, že se na kopcích a v horách cítím volně a svobodně jako pták a mám pocit, že tam patřím. Odsunula jsem stranou to, jak miluji cestování a poznávání nových míst a lidí. Postupně vylézají další a další hluboko zakopané sny. Takže je na čase se stát arecheologem. Manžel to teď nejspíš se mnou nebude mít moc lehké, ale vzal si mě dobrovolně, a to měl dost indicií, že se se mnou nudit rozhodně nebude. :) Chci, aby má dcera věřila v dobro, chci, aby se nebála objevovat. Přeji si, aby si uměla jít za svým cílem a plnit si své sny. Přeji si toho pro ni hodně. A jak jí to vše líp předat, než když jí půjdu příkladem.&nbsp;A co vy? Plníte si své sny nebo jste je odsunuli na někdy (až a jestli) později? Jaká jsou vaše přání? Dostali jste někdy také podobný motivační kopanec a od koho?

Kopanec od inspirace

<h2>Jak jste na tom s vděčností?</h2>Kdysi, po první velké změně ve svém životě, jsem si tak nějak intuitivně každý večer před spaním odříkávala jako mantru, za co vše jsem vděčná. A pak, postupem času, jak jsem se cítila líp a líp, jsem tento svůj rituál opustila.&nbsp;V rámci běžného života a poklusu, se často nestíháme zastavit a zamyslet, co je v našem životě dobré. Bereme to jako samozřejmost. Většina naší společnosti je obecně zaměřena na to, co ještě nemá, co je potřeba udělat, co je špatně, co je potřeba zlepšit. Na čem je potřeba zamakat. Už od školy jsme vedeni k tomu se zaměřovat na to, kde jsme slabí, nedostateční a máme co zlepšovat. Když se nám něco povede, tak slyšíme, že nesmíme usnout na vavřínech a musíme makat dál. Tohle se teď povedlo, tak honem pojďme zlepšit tuhle část našeho života. Což vede k tomu, že se v touze, abychom se spokojeně, šťastně a naplněně, honíme za nějakou vidinou, až... až... až. V tom zběsilém kalupu se zapomínáme zastavit a ohlédnout se za sebou a kolem sebe, co jsme už dokázali, co máme, co se nám povedlo a poděkovat za to.Loni, když jsem začala spolupracovat s koučem, jedním z prvních úkolů, co jsem dostala, bylo zavést si deník vděčnosti a každý den si tam zapsat ideálně alespoň 3 věci, za co jsem vděčná. Díky tomu jsem se rozpomněla na dobu, o které jsem psala v úvodu článku, která by pro hodně lidí byla náročná. Pro mě to bylo období, kdy jsem se cítila hodně šťastně a spokojeně. V té době jsem se rozváděla, změnila jsem práci a přestěhovala se do jiného, cizího města, kde jsem nikoho neznala. Změna v životě o 180 stupňů. A přes to vše jsem se cítila převážně šťastná.Schválně, pokud si ještě nepíšete deník vděčnosti, zkuste to, třeba i jen na pár dní. Je skvělé vidět to, za co jste vděční, napsané. Samozřejmě můžete si to i jen sesumírovat v hlavě a nechat být, ale máme tendenci časem takové pozitivní chvilky brát jako samozřejmost a vypustit je. Výhodou deníku je, že se do něj můžete v těžkých chvílích podívat a připomenout si, co vnímáte ve vašem životě jako dobré. Při psaní a přemýšlení nad tím, za co jste vděční, přelaďujete své vnímání z toho neustálého tlaku na zlepšování a hledání chyb a slabých míst na pozitivní vlnu, na vnímání světlých okamžiků dne. Ideální je zkusit v tu chvíli i vděčnost procítit, i když ne vždy to jde, obzvlášť když s deníkem vděčnosti začínáte. Sama to moc dobře znám. Ale vlastně stačí za to vše dobré poděkovat, a i toto se dá postupem času naučit, je to dovednost. Nic si nedělejte z toho, když od deníku odběhnete a nějakou dobu nenapíšete ani čárku. Stojí za to se k němu vždy vrátit zpět. A také si nic nedělejte z toho, když si přijdete chvílemi jako blázen.Nemusíte být vděční za žádné oslnivé a monstrózní věci, kolikrát stačí i maličkosti. Ty naopak vnímám jako mnohem důležitější a během dne se jich dá najít spousty. Však to může být třeba to, že prodavačka, která vás běžně sjede jak malého Jardu na dvě doby, se na vás tentokrát usmála (nebo si vylila zlost na tom za vámi). Nebo že v deštivém dni auto jedoucí kolem vás zpomalilo a neohodilo vás. Jestli to budete mít podobně jako já, tak těchto skvělých maličkostí budete vnímat čím dál tím víc. A pak se třeba i přistihnete u toho, že v tu chvíli se usmějete a poděkujete pod fousy.Můj malý seznam: Jsem vděčná za svou dceru a za svého manžela. Jsem vděčná, že jsem zdravá a že jsme jako rodina zdraví. Jsem vděčná za to, že se máme dobře a že žijeme v zemi, kde jsou i přes různé blázniviny dobré podmínky pro život a krásná příroda. Jsem vděčná, když dcera v noci spí. Jsem vděčná za své přátele, kamarády a za svou rodinu. Jsem vděčná i za tak banální věc, že si ten den dojdu dobře na záchod (zácpa je fakt prevít). :) Nebo za to, že mi nové boty nesedřely nohy a jsem bez puchýřů. Jsem vděčná za spoustu věcí, ale nechám si je pro sebe a nebudu vám víc napovídat. Zkuste si sami přijít na to, co těší zrovna vás. Ještě bych měla dodat, že jsou i dny, kdy vypotím pouze pár věcí a jsou dny, kdy bych popsala celý sešit. Ale o tom to je. Moje kamarádka říká, že aby mohlo být dobře, musí být i zle. A v takových dnech jsou vděčnosti ještě důležitější.Píšete si už deník vděčnosti nebo to vyzkoušíte? Zvládáte si přes den uvědomit, za co jste vděční? Za co nejbanálnějšího jste dnes byli vděční?

Malá změna přístupu, co umí zázraky

Sisyphus metaphore. Silhouette of businessman pushing heavy stone boulder up on hill.

<h2>Jak sami na sebe tlačíme a často zbytečně...</h2>Když jsem začala s blogem, dala jsem si vnitřní cíl alespoň jeden článek týdně. Vzhledem k tomu, že jsem web spustila v kreativní fázi menstruačního cyklu, tak mi vlastně přirozeně během psaní příspěvku vykrystalizovalo několik článků. Takže jsem v hlavě za zvuku oslavných fanfár a vnitřního uspokojení, jak jsem skvělá, už spřádala plány, jak ty rozdělané články jen až bude trocha času doučešu a postupně budu zveřejňovat. A pak v další kreativní fázi pojedu zase bomby pecky rakety.&nbsp;Plán to byl skvělý. Jen nepočítal s proměnnými, které bohužel extra ovlivnit nemůžu, a to nemoc dcery, která šla v ruku v ruce se separační úzkostí, rozházením i tak křehkých spánkových návyků a do toho častější kojení. Mámy to moc dobře znají. Ale na vysvětlení třeba pro pány, pokud sem nějací zavítají, kojení je hodně energeticky náročné. Představte si, že vám najednou z ničeho nic někdo z vaší energie kus ubere. A vy při tom všem musíte fungovat. V takovou dobu je téměř nemožné plácnout sebou na gauč a chvíli si odpočinout. Abych byla objektivní, asi by to šlo, i třeba na chvilku, ale o dítě se postarat musíte, a domácnost a další věci, co jsou potřeba nutně vyřídit, za mě nikdo jiný neudělá. Najmout si uklízečku a kuchařku mi ještě neprošlo. :) Mimochodem závidím manželovi, že tuhle schopnost má. Umí si i uprostřed úklidu dát pauzu a na chvíli si odpočinout. Sice ho za to občas nesnáším, ale vlastně stejně pak skončím svůj vnitřní monolog u toho, že bych se to chtěla taky naučit, jen to ale využívat ve vhodnějších chvílích.Do toho, když se takové okolnosti sejdou s kreativní fází cyklu (premenstruační fáze, nebo někdo o ní mluví i jako o podzimu), tak u mě konkrétně je podobné, jak kdyby mi vypnuli přívodní kabel.&nbsp;Takže je tu to vše, co jsem chtěla a potřebovala udělat, jaké jsem měla plány a úkoly. Co jsem chtěla posunout a rozvíjet u sebe... a nedostatek energie a času. Tím se (opět v závislosti na fázi cyklu) u mě roztáčí vnitřní pnutí a tlak na to stihnout toho co nejvíc. Na to navazují vnitřní výčitky a vztek, že nezbyde čas na to, co jsem chtěla. A výsledkem je, že se snažím být víc efektivní a sebemrskám se, že to neplním. A další den znovu a znovu, až jedete jak fretka. Zkusili jste se někdy ohlédnout za svým dnem, co vše jste zvládli?&nbsp;Učím se k sobě být laskavá, ale naráží to na různé programy a vnitřní nastavení. Od dětství většina z nás poslouchala, že máme jít něco dělat, jinak jsme líní. Nejdřív povinnosti, pak zábava. Do toho bychom měli být produktivní v práci, něco dokázat, aby z nás něco bylo, abychom se měli dobře. Navíc žijeme ve výkonově zaměřeném světě. Jak moc je ve vás zakořeněný pocit, že když ten den něco neuděláte a nejste produktivní, tak nejste dost (dobří, chytří, úspěšní), že vaše hodnota klesla a musíte udělat příště víc?&nbsp;Vnímám hlavně u žen, že jsme si navykly dělat tolik věcí, že se nakonec večer zastavíme a před pádem do postele zjistíme, že stejně náš seznam není prázdný. Ale buďme upřímné, kolik z nás si neustále přidává další a další úkoly? Já jsem na to expert, ale léčím se. :) Kolikrát sama sebe přistihnu, že ve chvíli, kdy bych si mohla na chvíli sednout, tak mi hlavou ještě projede, že kytky nejsou zalité, že jsem zapomněla vyčistit kočce záchod, že mi tam nějaký úkol visí už 3 měsíce... Tolik k běžným povinnostem. Do toho vstupuje pak ještě práce, kterou v omezené míře dělám i při mateřské. Další částí je to, co bych chtěla stihnout s dcerou. Pak taky nechci pohnojit vztah s mým mužem a chci mu věnovat pozornost a rozvíjet ho, myslím vztah, ne muže. A do toho bych ráda udržela své tělo v nějaké pro mě únosné formě. Jednak pohyb a cvičení ke svému životu potřebuji, jednak i tady jsem na sebe poměrně přísná a špatně snáším, když se v těle necítím optimálně. Navíc se chci někam posouvat, rozvíjet, dělat to, co mě baví, abych se nezbláznila. Nejsem ten typ, co by vydržel spokojeně u televize nebo her a stačilo mu to ke štěstí. Ale přes veškeré povinnosti najednou večer zjistím, že prostě nebyl čas a v tu chvíli už není ani energie. A nastupuje opět moje staré známé vnitřní pnutí a tlak na výkon. Možná bych ho mohla pojmenovat a mluvit o něm jako o osobě, co třeba Helga? Mohla bych sledovat, jak často se Helga zastaví na návštěvu.Po narození dcery jsem se vyrovnávala s tím, že se můj výkonově nastavený svět změnil. Přišla jsem si líná, k ničemu, když za mnou nejsou vidět jasné výsledky. Dlouhou dobu jsem nevnímala a neuznávala, že spokojené dítě taky není bez práce a bez věnované energie a času. A doteď na to zapomínám ve chvílích, kdy najedu do stereotypu a autopilota a je toho hodně. V tu chvíli se hlásí o slovo Helga a mé roky budované nastavení, podle kterého sama sebe posuzuji a odvíjím svou sebehodnotu. A často úplně zbytečně. Jsem ráda za ty chvíle, kdy se přistihnu, že jsem si zase skočila na špek. Že jsem si zase zbytečně udělala extrémně dlouhý seznam úkolů, i když jsem věděla, že je nereálný. Kdy jsem místo toho, abych si zacvičila nebo udělala něco, co mi dělá radost, šla nacpat pračku prádlem a rovnou u toho umyla koupelnu. Musím se ještě přiznat k tomu, že miluji ty dny, které jsou extrémně produktivní a efektivní. Jen jsem měla tendenci to přehánět a tlačila sama na sebe.Žádná změna se neuděje ze dne na den. Ale je úspěch si uvědomit, kdy hodláme udělat další koninu a znovu na sebe zbytečně tlačit. Jsou věci, ze kterých se nestřílí a u takových není potřeba působit zbytečně stres sami sobě. Záclony nemusí být vyprané každý týden a do fitka nemusím jít každý den, ale můžu pohyb vyřešit rychlou chůzí cestou na nákup a ne jet autem. Je i velký pokrok vnímat, jak se cítíme a kdy se naše Helga hlásí o slovo a proč. Být na sebe laskaví.Kdy a v čem na sebe tlačíte vy? Co vám působí nejčastěji zbytečně vnitřní pnutí? Umíte si udělat pauzu nebo si ke splněným úkolům připisujete stále nové a nové, takže nikdy není hotovo? Umíte na sebe být laskaví?

Tlak na výkon

Depressed woman discussing her marriage problems with therapist

<h2>V čem se liší kouč a terapeut?</h2>Čím dál častěji můžete narazit na nabídku koučinku a koučů, co vám můžou slibovat, že vám změní život. Vyrojili se jak houby po dešti a mimochodem na portálu úřadu práce už najdete i rekvalifikační kurzy na to, jak se stát koučem.&nbsp;Jaký je rozdíl mezi terapií a koučinkem? Terapie je podle Ministerstva zdravotnictví definována jako léčba. Za formy terapie se ale vydávají různé metody, které vyloženě do této škatulky nespadají. (Mimochodem pokud podnikáte a máte slovo terapie uvedeno na svých stránkách nebo v reklamě, může se u vás po upozornění všímavého občana objevit inspekce.) Pojem terapeut ovšem není v podstatě nikde zákonně ukotvený. Zde můžeme narazit na psychoterapeuty, kteří vám mohou ukázat své tituly a akreditace. A pak jsou tu ti terapeuti, některými označovaní jako psychošmejdi nebo ezošmejdi, kteří nemají patřičné vzdělání a pracují s lidmi. Terapeut, jak ho vnímám já, používá nějaké metody, které by ideálně na sobě měl mít ozkoušené, a může vám dát rady, jak máte sami se sebou pracovat. Osobní vsuvka: Obecně nerozlišuji a neodsuzuji, že někdo nemá titul. Schopnost pomoci druhému nezávisí na papíru, stejně tak schopnost udělat kvalitně jsou práci. Jak mezi titulovanými, tak nepapírovými lidmi jsou lidé dobří a kompetentní a ti druzí.&nbsp; Koučink je o tom, že vám kouč pomáhá hledat odpovědi, které máte schované někde sami v sobě. Může vám pomoci si stanovit cíle a dojít k nim. Neříká vám, co máte dělat, ale vede vás pomocí otázek, abyste si na své odpovědi přišli sami. A zamyslet se a upřímně si odpovědět na některé otázky, které umí být velice trefně mířené, rozhodně není jednoduché. :)V ideálním případě by měl jak kouč, tak terapeut být srovnaný sám se sebou, ale to je ideální stav, všichni jsme lidi a máme své bolístky. Ovšem špatný kouč i špatný terapeut umí udělat ve vašem vnitřním světě pěknou neplechu, a ještě vás hodit do hlubší jámy, kdy se sebebičujete, že s vámi musí být přece něco špatně, když ani tohle nezabralo.&nbsp;Říkám to s plným vědomím toho, kdy jsem prošla různými kurzy, účastnila se různých terapií a narazila jsem bohužel i na lidi, kteří uvázli v tom, že oni mají vše vyřešeno (to může mít tak maximálně Buddha) a jsou skvělí a úžasní a pasují se téměř do pozice guru. Věřím, že i tenhle typ člověka vám na začátku může pomoci, jen do jisté míry. Ale z mé zkušenosti ve chvíli, kdy si někoho postavíte na piedestal, hltáte každé jeho slovo a začnete svůj život přebudovávat ve velkém podle jeho rad (jez pouze cvrčky a každého pětkrát přežvýkni), tak to zavání průšvihem. V dlouhodobém hledisku vzniká problém, že potlačujete sami sebe a neposloucháte, co vám dává a co nedává smysl.&nbsp;Je sice mnohem jednodušší, když vám někdo řekne, jak se máte chovat a co byste měli cítit. Že když se za prvního ptačího ranního zvuku postavíte na hlavu a u toho odříkáte mantru, tak vaše problémy zmizí. Ale co když vám to nevyhovuje? Co když se stanete veganem, stejně jako váš guru, ale jste ten typ, co maso potřebuje a bez něj je slabý a bez energie?Přijde mi to podobné jako s doktorem. Bolí vás žaludek, doktor vám předepíše léky proti bolesti a vy čekáte, kdy zaberou. Ale co když nezaberou? Půjdete si pro silnější? Nebo k jinému doktorovi? Co když vás bolí žaludek proto, že máte hodně stresu, váš šéf na vás křičí a kolegyně drbou, takže přes den máte žaludek jak na vodě a večer pak nedostatek jídla doháníte laskominami jako jsou brambůrky a pizza?Když kopírujete cestu někoho jiného nebo ho slepě posloucháte, předáváte mu vlastně zodpovědnost za svůj život. Je dost lidí, kterým to vyhovuje. Ale vzhledem k tomu, že si tohle čtete, tak patříte nejspíš mezi ty, co se chtějí aktivně na svém životě podílet. Moje doporučení je, dejte vždy na pocit, jaký z dané osoby máte a jestli s vámi rezonuje její styl a to, co říká. Zároveň vnímejte, jak se v kontaktu a v blízkosti dané osoby a situacích s ní spojených cítíte, mělo by to být především bezpečně. Naše intuice, i když jsme se naučili jí moc nevěřit a potlačujeme ji, je silná. Vtipný příklad z mého života: Byla jsem na ukázkové hodině ke kurzu, kde se s trochou nadsázky pohybovaly samé éterické víly, mluvily potichoučku, protože tak se to správně dělá, smály se hlasitostí, jakou má padající kapka rosy ze stébla trávy, jejich pohyby byly ladné, křehké s vílí úsporností... A já se svou náturou mezi nimi byla jak vichřice a rozhodně jsem nechtěla se stát vílou. Už jsem tam znovu nešla. Dejte i na reference a recenze, ovšem důvěřuj, ale (pr)ověřuj. To, co sedne vaší nejlepší kamarádce, nemusí vyhovovat vám. Každý z nás je jedinečný.Kdy a v čem jste vy skočili na lep nějakému guru-terapeutovi? Vyzkoušeli jste již koučink? A jak se vám líbily na tělo mířené otázky? Nebo byste si přáli rychlou pilulku, co vyřeší všechny problémy za vás?

Koučink vs. terapie

<h2>Jak mi jeden okamžik zpřeházel hodnoty</h2>Než se dál budu zabývat hledáním svého já a toho, co mě baví, musím zmínit, že velkou roli v mé změně hraje i má malá dcerka. Protože vše souvisí se vším. Díky ní a jejímu narození u mě vyvstala mnohem větší potřeba dělat to, co mi dává smysl. Raději budu věnovat čas rodině nebo něčemu smysluplnému než být v prostředí, ze kterého budu chodit domů otrávená jak malajský šíp. Navíc znáte někoho, kdo přijde zpruzelý domů a vše špatné nechá přede dveřmi a zavřením vchodových dveří se ihned stává skvělým partnerem, trpělivým a milujícím rodičem a členem rodiny plným elánu a nadšení? Zatím jsem neměla to štěstí někoho takového poznat.Ale zpět k dceři. Jednoduše jí chci být inspirací. Chci, aby viděla na vlastní mámě, že je možné (téměř) vše. Že může žít tak, aby byla šťastná, že je sice proto něco udělat, ale že není potřeba zůstávat v něčem, co jí nedává smysl a bere jí energii.Sami moc dobře znáte, co umí moc výchovy a příkladů. Běžně to vidíte kolem sebe, a i sami u sebe. Jaké mentální nastavení Vám dá táta, který vydělává hromadu peněz, práce je pro něj vším a má ji do jisté míry jako omluvu, proč nevěnuje svůj čas rodině? Jiný vztah k práci pak budete mít zakořeněný, když Vaši rodiče dřou v práci, která je nebaví, a i přes to máte jako rodina hluboko do kapsy. A co teprve ti, pro jejichž rodinu je práce sprosté slovo. :) To byl jen nekorektní příklad týkající se práce, ale takové nastavení dostáváme ve všech oblastech života. Ať už se jedná o vztah ke svému tělu a duši, chování k partnerům a dětem, vztah k návykovým látkám, a tak bych mohla pokračovat do aleluja. Vy pak tyto programy převezmete (vědomě či nevědomě) a buď Vám vyhovují, nebo ne. V tu chvíli pak začíná vnitřní bitva, jak se tomu postavit a případně jak dalece takové nastavení změnit.&nbsp;<figure id="figure-zxxhum93bm9wrc6b5" class=""><img id="zxxhum93bm9wrc6b5" src="https://media.gettyimages.com/id/517264207/photo/no-pulling-punches-when-it-comes-to-working-out.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=BpUNbo2fX5xa01yXEf50WEyX0WIGSrWy-Xv6te8yFUY=" alt="No pulling punches when it comes to working out" title="No pulling punches when it comes to working out" class="object-cover bg-gray-100 " style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;" data-corners="default" data-aspect="16:9" data-caption="" data-positionx="null" data-positiony="null" data-fullwidth="false" data-mce-src="https://media.gettyimages.com/id/517264207/photo/no-pulling-punches-when-it-comes-to-working-out.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=BpUNbo2fX5xa01yXEf50WEyX0WIGSrWy-Xv6te8yFUY=" data-mce-style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;"></figure>Narození dcery nemělo vliv jen na pracovní oblast, ale i na úpravu mých hodnot, na přenastavování mé osobnosti. S oblibou to nazývám, že jsem se rozložila na prvočinitele.&nbsp;Říká se, že už těhotenství dokáže vytáhnout na povrch spoustu vašich vnitřních nefunkčních nastavení a strachů a že mateřství je největší koučink a zrychlená transformace. Zní to pěkně ezotericky (mimochodem na to tu budete narážet, protože alternativa je jednou ze součástí mého života), ale pokud nejste úplné poleno, tak na sobě tyto procesy vnímáte alespoň trochu.&nbsp;Koktejl hormonů, nevyspání, nedostatku času pro sebe, zodpovědnost na někoho dalšího než za sebe, dokáže zamíchat sebevědomím a vnímáním ženy. Nechci v tomto samozřejmě opomíjet otce, i těch se týká spánková frustrace a to, že dítě spolehlivě umí drnknout na vaši slabou notu. Ale musíme si přiznat, že minimálně prvních pár let života je dítě závislé především na matce, které se změní život úplně po všech stránkách.Učím se být dobrou mámou, neustále jsou nové a nové situace, které mě učí. Vyplouvá spousta mých dětských bolístek, se kterými se snažím pracovat. Moji rodiče mě vychovávali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak nejlépe uměli, a i přes to si chvílemi přijdu jak nevděčný spratek, že mám svá traumátka. Není na místě se ale za to příliš lynčovat, protože tím odmítáme sami sebe, své pocity a způsobujeme si další důvod, proč se nemít rádi. Zároveň si ale myslím, že není dobré se stále a urputně máchat v nenávisti, jací jsme byli utlačování chudáčci. Je mnoho těžkých příběhů, neznevažuji je, ale nenávist k někomu požírá hlavně nás. Odbočka k nenávisti... Vím, že výše uvedená rada byla skvělá, že. :) Sama jsem jednu dobu urputně nenáviděla, a to až do té míry, že se mi kroutilo vše od střev po prsty u nohou, jen jsem slyšela podobné jméno. Ale pomohlo mi si uvědomit, že čím jsem já byla ve větší nepohodě, tím dotyčná byla spokojenější. "Sympatie" byly evidentně vzájemné. A paradoxně když jsem se od nenávisti postupně oprostila, tak se nepohoda přesunula na její stranu. Občas nenáviděná osoba ani neví, že má tu čest hrát hlavní roli ve vašich myšlenkách. Ve finále je škoda si něčím takovým kazit dny, které mohou být pěkné.Ale zpět k dětským bolístkám. Úlevnou byla myšlenka, kterou jsem slyšela v jednomu kurzu, že ať jsme jako děti měly nějaké emoce a pocity, bylo to tak v pořádku. Každý reaguje na danou situaci po svém, ze svého úhlu podhledu (a ideálně ještě úměrně věku a zkušenostem, ne vždy to ale platí).S traumaty souvisí i mé odhodlání jako novopečené matky, že budu perfektní a nedopustím, aby se dcerce nějaká traumátka udála. Jednak si přeji, aby byla co nejšťastnější, jednak se sobecky bojím, že by mohla cítit to, co já. (Mami, pokud tohle čteš, prosím neděs se, byla jsi a jsi dobrá máma!)Akorát jsem si tím nastavením zadělala na pěkný průšvih, vytvořila spoustu příležitostí k tomu, jak si něco vyčítat a nadávat si za své rodičovské chyby, způsobila si spoustu stresu a hádejte, jak to dopadlo. Minimálně už teď vím o dost bolístkách, co mi malá může v budoucnu vmést, nebo je řešit s terapeutem, a to je na začátku. Jeden příklad z mnoha. Usmyslela jsem si (na základě knih a kurzů), že začátek dokonalého a pevného vztahu s naším miminkem zajistím bondingem (ihned po porodu vám přiloží miminko na hruď). Jenže kvůli mému poporodnímu poranění a práci lékařů, aby mě dali do kupy, byl bonding na tatínkovi. Mají díky tomu spolu skvělý vztah, malá od narození tála v jeho náruči jak máslo. A já manželovi dlouhou dobu záviděla a vnímala jsem to jako své obrovské selhání, které ze mě hned na začátku udělalo mámu na prd. Zvládla jsem se za to sebemrskat poměrně dlouho.Učím se být laskavá nejen k ostatním, ale i sama k sobě, a přeji si dělat co nejmíň přešlapů. Můj aktuální mateřský přístup je takový, že mě baví ukazovat dceři svět, chci jí být inspirací a průvodcem, hledám pozitivní stránky a baví mě to s ní, i když některé chvíle jsou sakra těžké.Suma sumárum můj rozpad na prvočinitele proběhl na pracovní i osobnostní úrovni a beru to jako bod, od kterého jsem se odrazila a začala objevovat a přeskládávat se ve wonder woman.Jaká jsou vaše dětská traumátka a pracujete s nimi? A co váš rodičovský přístup? Změnilo vás narození vašeho dítěte a jak?

Mateřství jako game changer

Yellow Off Road Traffic Sign with Dream Job Text on Blue Sky

<h2>Když mi přestalo dávat smysl to, co jsem dělala...</h2>Opět i v tomto případě jsem jedna z mnoha. Běžně se k vám dostanou články, kdy vysokým a úspěšným manažerům a manažerkám "přeskočilo" v hlavě, nebo vyhořeli a začali dělat něco úplně jiného. Často něco z výkonnostního manažerského hlediska "podřadného", jako pečení chleba, otevření vlastního bistra... Já zatím na svůj skvělý příběh čekám a mezi tím se rozhlížím.Dostala jsem se do bodu, kdy mi má práce přestala dávat smysl. Nafrněně si myslím, že jsem v ní poměrně dobrá, životopis mám nabitý zajímavými zkušenostmi a projekty. Po pracovním žebříku jsem vylezla vysoko, jen jsem nahoře zjistila, že jsem ten žebřík opřela o špatnou zeď a jsem tam, kde vlastně být nechci.Pracuji ve stavebnictví. Je to zajímavý svět, hodně mužský. Baví mě sledovat ten proces. Nejdřív se na oko nic neděje, pak začne stavba růst před očima, pak se vše zklidní a zvenčí to opět vypadá, že se nic neděje. A ono se zatím dokončuje a finišuje. Je to podobné jako v přírodě. Zasadíte semínko a chvíli váháte, zda se uchytilo. Pak vyrazí klíček, máte radost z toho, jak rostlina roste a sílí, až se vše opět zpomalí a dochází k dozrávání.Přišla jsem na to, že jako holka nemůžete na stavbě řvát na chlapy (i když bych to kolikrát udělala s chutí), protože jste v tu chvíli za hysterku. Stejně tak si s nimi nemůžete poměřovat jejich přednosti, protože jako žena jednoduše nemáte stejnou výbavu. Takže jsem na to šla intuitivně a možná v určitých momentech i trochu manipulativně. On se totiž na stavbě vyskytuje určitý druh mužů, a to vládci tvorstva, kteří rádi poučují (bez ohledu na jejich vzdělání a funkci). Rozhodně se to netýká všech, těch normálních se zeptáte, oni vám odpoví a je s nimi domluva. Ale vládci tvorstva vám rádi předvedou, že jste jen mladá hloupá holka, co na rozdíl od nich neumí postavit zeď. Ale když tohle pro daný okamžik překousnete a začnete se jich vyptávat, jsou vám schopní říct i to, co měli včera k večeři. Tím z nich občas dostanete i pracovní informace, které vám vlastně ani neměli v úmyslu říct a pak se diví.<figure id="figure-mue8ahs15ma2bbd72" class=""><img id="mue8ahs15ma2bbd72" src="https://media.gettyimages.com/id/1391916778/photo/backhoe-toy-yellow-plastic.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=H2VioQABsZpY3WKswh58Mj7G8RJV9V6InvnzxckHTxI=" alt="Backhoe toy yellow plastic" title="Backhoe toy yellow plastic" class="object-cover bg-gray-100 " style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;" data-corners="default" data-aspect="16:9" data-caption="" data-positionx="undefined" data-positiony="undefined" data-fullwidth="false" data-mce-src="https://media.gettyimages.com/id/1391916778/photo/backhoe-toy-yellow-plastic.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=H2VioQABsZpY3WKswh58Mj7G8RJV9V6InvnzxckHTxI=" data-mce-style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;"></figure>Jenže časem mi přestalo tohle mužské prostředí dělat dobře. Je možné, že na určité vrstvě u mě došlo k vyhoření. Jisté ale je, že čím víc se ve mně odlupovaly následky působení mé babičky, tím mi stavebnictví začalo dávat menší smysl. Babička mě vedla k tomu, abych byla lepší a úspěšnější než muži. Díky její výchově jsem měla pocit, že když nejsem kluk a pokračovatel rodu, musím si lásku, pochvalu a uznání těžce vydobýt. (Vím, že sama to neměla lehké a byla to její obranná strategie, ale o tom třeba jindy.) Jsem z podstaty důvěřivý a přátelský člověk, co věří lidem a vadí mi, když neplatí to, na čem se domluvíme. A postupně jsem začala mnohem víc vnímat, že na stavbách je to spíš o tom, kdo koho přečůrá, kdo nad kým zvítězí, kdo nad kým bude mít převahu. Pak se vám stane, že jste na schůzce a vidíte místo dospělých mužů jen bandu malých kluků, co si poměřují, kdo má větší kyblíček. Jsem si jistá, že to znáte i odjinud než ze stavebnictví. Jenže já v tu chvíli začala uvažovat, co s tím.S manželem jsme se dohodli, že zatím nebudu měnit práci, protože jsme uvažovali o dítěti. Ne, že bych brala mateřství jako vysvobození z práce, ale ekonomicky nedávalo smysl měnit práci, když jsem chtěla otěhotnět. Vše vedlo úspěšně k tomu, že jsem teď máma na mateřské a hledám, co by mě bavilo, co by byl ten můj smysl a přínos. Vím, že sice stávající práci můžu v budoucnu dělat, ale necítím se v tom prostředí dobře. Netrávíme v práci zrovna málo času, tak chci, aby mě to, co budu dělat, bavilo, abych v tom viděla smysl nebo přínos. Věřím, že je něco takového možné. Znám dost lidí, které jejich zaměstnání a pracovní prostředí vysává, bere jim energii, to pak ovlivňuje i jejich soukromý život. Je samozřejmě jednodušší nic neměnit, stěžovat si na šéfa, na kolegy, na osud, na propisky z Číny, ale to není můj styl. Prostě chci víc. :)A přijít na to, co by bylo to mé, zahrnuje spoustu otázek a odpovědí, které si člověk musí najít sám v sobě... Nebojte, o tuto zábavnou a sebeobjevnou část vás nepřipravím, budu se jí věnovat v některém z nadcházejících článků.Jak to máte vy? Baví vás vaše práce a vidíte v ní smysl?&nbsp;