Tlak na výkon

Jak sami na sebe tlačíme a často zbytečně...

Když jsem začala s blogem, dala jsem si vnitřní cíl alespoň jeden článek týdně. Vzhledem k tomu, že jsem web spustila v kreativní fázi menstruačního cyklu, tak mi vlastně přirozeně během psaní příspěvku vykrystalizovalo několik článků. Takže jsem v hlavě za zvuku oslavných fanfár a vnitřního uspokojení, jak jsem skvělá, už spřádala plány, jak ty rozdělané články jen až bude trocha času doučešu a postupně budu zveřejňovat. A pak v další kreativní fázi pojedu zase bomby pecky rakety. 

Plán to byl skvělý. Jen nepočítal s proměnnými, které bohužel extra ovlivnit nemůžu, a to nemoc dcery, která šla v ruku v ruce se separační úzkostí, rozházením i tak křehkých spánkových návyků a do toho častější kojení. Mámy to moc dobře znají. Ale na vysvětlení třeba pro pány, pokud sem nějací zavítají, kojení je hodně energeticky náročné. Představte si, že vám najednou z ničeho nic někdo z vaší energie kus ubere. A vy při tom všem musíte fungovat. V takovou dobu je téměř nemožné plácnout sebou na gauč a chvíli si odpočinout. Abych byla objektivní, asi by to šlo, i třeba na chvilku, ale o dítě se postarat musíte, a domácnost a další věci, co jsou potřeba nutně vyřídit, za mě nikdo jiný neudělá. Najmout si uklízečku a kuchařku mi ještě neprošlo. :) Mimochodem závidím manželovi, že tuhle schopnost má. Umí si i uprostřed úklidu dát pauzu a na chvíli si odpočinout. Sice ho za to občas nesnáším, ale vlastně stejně pak skončím svůj vnitřní monolog u toho, že bych se to chtěla taky naučit, jen to ale využívat ve vhodnějších chvílích.

Do toho, když se takové okolnosti sejdou s kreativní fází cyklu (premenstruační fáze, nebo někdo o ní mluví i jako o podzimu), tak u mě konkrétně je podobné, jak kdyby mi vypnuli přívodní kabel. 

Takže je tu to vše, co jsem chtěla a potřebovala udělat, jaké jsem měla plány a úkoly. Co jsem chtěla posunout a rozvíjet u sebe... a nedostatek energie a času. Tím se (opět v závislosti na fázi cyklu) u mě roztáčí vnitřní pnutí a tlak na to stihnout toho co nejvíc. Na to navazují vnitřní výčitky a vztek, že nezbyde čas na to, co jsem chtěla. A výsledkem je, že se snažím být víc efektivní a sebemrskám se, že to neplním. A další den znovu a znovu, až jedete jak fretka. Zkusili jste se někdy ohlédnout za svým dnem, co vše jste zvládli? 

Učím se k sobě být laskavá, ale naráží to na různé programy a vnitřní nastavení. Od dětství většina z nás poslouchala, že máme jít něco dělat, jinak jsme líní. Nejdřív povinnosti, pak zábava. Do toho bychom měli být produktivní v práci, něco dokázat, aby z nás něco bylo, abychom se měli dobře. Navíc žijeme ve výkonově zaměřeném světě. Jak moc je ve vás zakořeněný pocit, že když ten den něco neuděláte a nejste produktivní, tak nejste dost (dobří, chytří, úspěšní), že vaše hodnota klesla a musíte udělat příště víc? 

Vnímám hlavně u žen, že jsme si navykly dělat tolik věcí, že se nakonec večer zastavíme a před pádem do postele zjistíme, že stejně náš seznam není prázdný. Ale buďme upřímné, kolik z nás si neustále přidává další a další úkoly? Já jsem na to expert, ale léčím se. :) Kolikrát sama sebe přistihnu, že ve chvíli, kdy bych si mohla na chvíli sednout, tak mi hlavou ještě projede, že kytky nejsou zalité, že jsem zapomněla vyčistit kočce záchod, že mi tam nějaký úkol visí už 3 měsíce... Tolik k běžným povinnostem.

Do toho vstupuje pak ještě práce, kterou v omezené míře dělám i při mateřské. Další částí je to, co bych chtěla stihnout s dcerou. Pak taky nechci pohnojit vztah s mým mužem a chci mu věnovat pozornost a rozvíjet ho, myslím vztah, ne muže. A do toho bych ráda udržela své tělo v nějaké pro mě únosné formě. Jednak pohyb a cvičení ke svému životu potřebuji, jednak i tady jsem na sebe poměrně přísná a špatně snáším, když se v těle necítím optimálně. Navíc se chci někam posouvat, rozvíjet, dělat to, co mě baví, abych se nezbláznila. Nejsem ten typ, co by vydržel spokojeně u televize nebo her a stačilo mu to ke štěstí. Ale přes veškeré povinnosti najednou večer zjistím, že prostě nebyl čas a v tu chvíli už není ani energie. A nastupuje opět moje staré známé vnitřní pnutí a tlak na výkon. Možná bych ho mohla pojmenovat a mluvit o něm jako o osobě, co třeba Helga? Mohla bych sledovat, jak často se Helga zastaví na návštěvu.

Po narození dcery jsem se vyrovnávala s tím, že se můj výkonově nastavený svět změnil. Přišla jsem si líná, k ničemu, když za mnou nejsou vidět jasné výsledky. Dlouhou dobu jsem nevnímala a neuznávala, že spokojené dítě taky není bez práce a bez věnované energie a času. A doteď na to zapomínám ve chvílích, kdy najedu do stereotypu a autopilota a je toho hodně. V tu chvíli se hlásí o slovo Helga a mé roky budované nastavení, podle kterého sama sebe posuzuji a odvíjím svou sebehodnotu. A často úplně zbytečně. Jsem ráda za ty chvíle, kdy se přistihnu, že jsem si zase skočila na špek. Že jsem si zase zbytečně udělala extrémně dlouhý seznam úkolů, i když jsem věděla, že je nereálný. Kdy jsem místo toho, abych si zacvičila nebo udělala něco, co mi dělá radost, šla nacpat pračku prádlem a rovnou u toho umyla koupelnu. Musím se ještě přiznat k tomu, že miluji ty dny, které jsou extrémně produktivní a efektivní. Jen jsem měla tendenci to přehánět a tlačila sama na sebe.

Žádná změna se neuděje ze dne na den. Ale je úspěch si uvědomit, kdy hodláme udělat další koninu a znovu na sebe zbytečně tlačit. Jsou věci, ze kterých se nestřílí a u takových není potřeba působit zbytečně stres sami sobě. Záclony nemusí být vyprané každý týden a do fitka nemusím jít každý den, ale můžu pohyb vyřešit rychlou chůzí cestou na nákup a ne jet autem. Je i velký pokrok vnímat, jak se cítíme a kdy se naše Helga hlásí o slovo a proč. Být na sebe laskaví.

Kdy a v čem na sebe tlačíte vy? Co vám působí nejčastěji zbytečně vnitřní pnutí? Umíte si udělat pauzu nebo si ke splněným úkolům připisujete stále nové a nové, takže nikdy není hotovo? Umíte na sebe být laskaví?