Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...

Princezna nebo šereda?

Inspirací k dnešnímu článku je mi má dcerka. Je zajímavé sledovat, jak se na sebe nadšeně dívá v zrcadle. Jak se nakrucuje, prohlíží ze všech stran, zkouší různé pózy, pečlivě studuje, jak je krásná. Když si cokoliv oblékne, nebo když jí učešu, běží se nadšeně podívat, jak jí to sluší. Vidí se jako krásná.  A to dokonce i dnes ráno, kdy se v nestřeženém okamžiku pomazala kompletně pastou na zuby a byla modrá jak Šmoulinka. Dívala se s nadšením na svůj modrý obraz v zrcadle. 

Jak se na sebe ale díváme my? V nějakém článku, už nedokážu říct ve kterém, uváděl autor, že holčičky do 3 let vidí v zrcadle samy sebe jako princeznu. Postupně ale začínají vnímat mnohem víc "chyb" a na dívky v pubertě se už většinou ze zrcadla kouká šereda. A dospělé ženy? Zkontrolují svůj vzhled, nezbytnosti a mnohdy utíkají pryč. Zrcadlo je totiž nemilosrdný nepřítel. 

Čím dál víc se zaměřujeme na své nedostatky. Ty se vyloženě hlásí o slovo a překřikují. Nazdar, to jsem já, tvůj křivý nos. Ten frňák, co na tobě všichni vidí jako první. O slovo se hlásí i celulitida, na nohy do x se nesmí zapomenout a co to rozkydlé břicho? Do něj je potřeba ideálně plácnout, až se zavlní, abychom se utvrdily, že je fakt odpudivé. 

Může to být způsobené výchovou, tlakem společnosti a veškerých možných i nemožných médií a sociálních sítí. Za sebe musím říct, že nejhorší období jsem měla mezi 20-30 lety. Teď už se sebou celkem umím žít, ale i tak přiznávám, že při prvním pohledu na sebe vidím své nedokonalosti - vrásky, šediny, které už jsem pár let zpátky přiznala, nezpevněná postava... Minimálně se snažím, aby mě u tohoto vnitřního sebemrskačství neviděla dcera. Jsou horší dny, říkám jim tlusté (a ano, jsou mnohem častější a výraznější v premenstruační fázi), pak lepší dny, kdy se hodnotím od "celkem dobrý", přes "to ujde" až po "ty jo, sluší mi to". 

Pá let zpátky jsem byla na rozlučce se svobodou, kde se připravovaly na nezapomenutelnou noc krásné mladé holky, sportovkyně, nádherné postavy. Všechny chytré, vtipné, na svůj věk úspěšné (teď zním jak šílená stařena, ale při tom jsem byla jen o zhruba 10 let starší). Klidně přiznám, že bych takovou postavu brala všemi deseti. Při oblékání si jedna z nich povzdechla, že si nemůže vzít crop top, protože má hnusné břicho. Další zase poukazovala na své nechutné klíční kosti a úplně pitomá ramena. Třetí slečna se pro změnu snažila zamaskovat své divno-uši. Nebylo to, že by se trumfovaly, ale ony si v tu chvíli dovolily vypustit na světlo svá slabá místa, která nesnášely.

Bylo mi to v tu chvíli tak líto. S přibývajícím věkem a zkušenostmi a se na takové věci dokážu dívat už s určitým nadhledem. A to jsem v té době netušila, co s mým tělem provede těhotenství a porod. :) Ale i tak si stále zachovávám svá slabá místa, které můj vnitřní kritik a perfekcionista dokáže použít proti mně. Pro úplnost bych měla dodat, že jako bývalá anorektička jsem skutečně nesnášela své tělo. Ale o tom třeba někdy jindy. Ve snaze být perfektní, hodné lásky a pochvaly na sobě vyhledáváme chyby a snažíme se je opravit. A vlivem okolního tlaku bojujeme i proti genetické výbavě. 

Na druhé straně potřebuji zmínit z mého pohledu i druhý extrém, kdy potkáte slečny i kluky ze základky a střední školy navlečené v něčem, co skutečně nerespektuje jejich postavu. Nechci tu kázat, nejde o oblečení, ale o to, že bychom měli být vedeni (ať už z rodin, školy nebo našeho blízkého prostředí) k tomu, abychom se dobře starali o svá těla a své zdraví. Což se týká jak tělesné hmotnosti, tak psychiky. Protože vše souvisí se vším. Jde o homeostázu, která bude vyhovat mně a mému tělu. Já osobně mám velice úzký rozptyl, kdy se ve svém těle cítím dobře. Jedná se o rozmezí zhruba 4 kil. Když jsem pod, přijdu si slabá, když jsem nad, cítím se tlustá a těžkotonážní jako tank. A propisuje se to do mé celkové pohody. Ale to jsem odbočila od původního tématu.

Když pozoruji, jak se dcerka kroutí před zrcadlem, slyším hlasy ve své hlavě. Říkají věty, které jsou zažrané někde hluboko uvnitř mě, a když pojedu na autopilota, můžou vyklouznout i mně a uchytit se v mysli mé holčičky. Navrch huj, vespod fuj. Dlouhé vlasy, krátký rozum. Krása není všechno... 

Taky bych se chtěla naučit se na sebe dívat s takovým nadšením. Je mi v mnohém velkou inspirací a chci jí vést k tomu, aby na sobě viděla to pěkné. Naučit jí, jak být sama se sebou co nejvíc vyrovnaná, ale že je potřeba mít i určitou dávku sebereflexe. Starat se o sebe, své tělo i mysl. 

Které věty týkající se vašeho vzhledu máte v sobě zakořeněné vy? Jak často se na sebe do zrcadla usmějete? Tak schválně, najdete alespoň pět věcí, které se vám na sobě líbí? Nebo alespoň jednu? Kdy se ve svém těle cítíte dobře?