Kopanec od inspirace

Jak se mi otevřela Pandořina skříňka...

Mám rozepsaných několik článků, ale nějak se mi je nedaří dokončit. Nejde mi vystihnout tu myšlenku, kterou by měly předat dál, asi není správná doba a správné téma. Dlouho jsem nic nenapsala, nebyl čas, nebyla chuť, nebyla vhodná nálada. Posledních několik týdnů bylo dost náročných a nedostatek času pro sebe se tvrdě propsal do mého rozpoložení.

V současné době spolupracuji s koučem Martinem a dostali jsme se k tomu, že (velice překvapivě, že) je potřeba zapracovat na vztahu sama k sobě. Opět a znovu stejné téma v různých obměnách a s různou intenzitou. Ty z vás, kteří se starají o malé dítě, moc dobře znají, jak rychle na sebe zvládnete zapomenout a odsunout se na padesátou kolej.

Nezávisle na práci s Martinem se mi podařilo navíc odhalit dvě krásná rodinná nastavení. První je, že mou sebehodnotu a hodnotu pro ostatní určuje to, jak je postaráno o druhé a o domácnost. Tento program měla má prababička, která opečovávala svého muže tak zuřivě, až při jejím zápalu plic, kdy mu nebyla schopná udělat snídani, seděl místo snídaně u škraloupu z kakaa a čekal, dokud mu neudělá jídlo. Poměrně dlouho trvalo, než jsme přišli na to, že je to vlastně z její strany i druh manipulace, protože jsme jí viděli jako tu chudinku, která se musí postarat o vše. U mě se teď objevila forma "čím líp bude o ostatní postaráno, tím jsem hodnotnější, tím jsem lepší".

Druhý rodinný kostlivec měl podobu: "musím vše zvládnout sama, na muže se nedá spolehnout". Ten zase pochází od babičky. V obou případech chápu důvod, proč a jak to vzniklo, nicméně v nich nechci pokračovat dál a předat je své dcerce. Co pozitivního si vezme z toho, že se její máma honí tak, až se vidí zezadu? 

Krásně do toho zapadá i to, že mi Martin v rámci našeho koučování pomohl přijít na to, že jsem sama pro sebe nejlíp na sedmém místě (nejprve je dcera, manžel, ...). Pozitivní zpráva byla, že jsem v TOP 10. Nemůžu se ale divit, že vylézá na povrch má frustrace a únava a měním se v sedmihlavou bestii.

Do tohoto rozpoložení přišla zpráva, že umřel můj velký vzor a inspirace, Klára Kolouchová. Kláru jsem obdivovala už dlouho, mluvila mi z duše a věřím, že takových nás je hodně. Obdivuji ji za to, že měla ty koule jít za svým snem. Znovu jsme se s manželem podívali na dokument K2 vlastní cestou. Poprvé jsem ho viděla krátce po tom, co vyšel. Už tehdy byl pro mě dost silný. Teď jsem se na něj dívala navíc jinak, očima mámy, která v zápalu stereotypu a péče o ostatní zapomíná na své sny, na to volání, co jí dělá radost a co vlastně potřebuje k tomu, aby se cítila ještě trochu sama sebou. A Pandořina skříňka se otevřela... 

Nečekala bych, do jakých temných míst mě díky tomu dokáže dostat má hlava. Manžel v tom vidí především to, co teď budou dělat chudáci její děti. Klára v dokumentu sama říká, že jí lidé za to odsuzují, ale že by se zbláznila. Teď, po její smrti, se objevilo hodně negativních reakcí. Myslete si o tom, co chcete. Ale já v ní viděla a vidím ženu, která milovala život, milovala svou rodinu, měla šmrnc, žila a plnila si sny. Nerezignovala na to, že když je máma, tak se musí obětovat na oltář rodiny. Vidím kolem sebe až moc žen, které ztratily své sny, nebo na ně rezignovaly a jen přežívají v každodennosti. Myslím si, že Klára předala svým dětem to, že je možné jít si za svými sny. Umřela na místě, které milovala a umřela při tom, co milovala. Z mého pohledu je to vlastně nejlepší možná varianta, jak bych si jednou přála umřít i já. 

A mně při tom došlo, že i já jsem začala ztrácet své sny, zapomínat na ně. Zavřela jsem oči před tím, že se na kopcích a v horách cítím volně a svobodně jako pták a mám pocit, že tam patřím. Odsunula jsem stranou to, jak miluji cestování a poznávání nových míst a lidí. Postupně vylézají další a další hluboko zakopané sny. Takže je na čase se stát arecheologem. Manžel to teď nejspíš se mnou nebude mít moc lehké, ale vzal si mě dobrovolně, a to měl dost indicií, že se se mnou nudit rozhodně nebude. :) Chci, aby má dcera věřila v dobro, chci, aby se nebála objevovat. Přeji si, aby si uměla jít za svým cílem a plnit si své sny. Přeji si toho pro ni hodně. A jak jí to vše líp předat, než když jí půjdu příkladem. 

A co vy? Plníte si své sny nebo jste je odsunuli na někdy (až a jestli) později? Jaká jsou vaše přání? Dostali jste někdy také podobný motivační kopanec a od koho?