Mateřství jako game changer

Jak mi jeden okamžik zpřeházel hodnoty

Než se dál budu zabývat hledáním svého já a toho, co mě baví, musím zmínit, že velkou roli v mé změně hraje i má malá dcerka. Protože vše souvisí se vším. Díky ní a jejímu narození u mě vyvstala mnohem větší potřeba dělat to, co mi dává smysl. Raději budu věnovat čas rodině nebo něčemu smysluplnému než být v prostředí, ze kterého budu chodit domů otrávená jak malajský šíp. Navíc znáte někoho, kdo přijde zpruzelý domů a vše špatné nechá přede dveřmi a zavřením vchodových dveří se ihned stává skvělým partnerem, trpělivým a milujícím rodičem a členem rodiny plným elánu a nadšení? Zatím jsem neměla to štěstí někoho takového poznat.

Ale zpět k dceři. Jednoduše jí chci být inspirací. Chci, aby viděla na vlastní mámě, že je možné (téměř) vše. Že může žít tak, aby byla šťastná, že je sice proto něco udělat, ale že není potřeba zůstávat v něčem, co jí nedává smysl a bere jí energii.

Sami moc dobře znáte, co umí moc výchovy a příkladů. Běžně to vidíte kolem sebe, a i sami u sebe. Jaké mentální nastavení Vám dá táta, který vydělává hromadu peněz, práce je pro něj vším a má ji do jisté míry jako omluvu, proč nevěnuje svůj čas rodině? Jiný vztah k práci pak budete mít zakořeněný, když Vaši rodiče dřou v práci, která je nebaví, a i přes to máte jako rodina hluboko do kapsy. A co teprve ti, pro jejichž rodinu je práce sprosté slovo. :) To byl jen nekorektní příklad týkající se práce, ale takové nastavení dostáváme ve všech oblastech života. Ať už se jedná o vztah ke svému tělu a duši, chování k partnerům a dětem, vztah k návykovým látkám, a tak bych mohla pokračovat do aleluja. Vy pak tyto programy převezmete (vědomě či nevědomě) a buď Vám vyhovují, nebo ne. V tu chvíli pak začíná vnitřní bitva, jak se tomu postavit a případně jak dalece takové nastavení změnit. 

Narození dcery nemělo vliv jen na pracovní oblast, ale i na úpravu mých hodnot, na přenastavování mé osobnosti. S oblibou to nazývám, že jsem se rozložila na prvočinitele. 

Říká se, že už těhotenství dokáže vytáhnout na povrch spoustu vašich vnitřních nefunkčních nastavení a strachů a že mateřství je největší koučink a zrychlená transformace. Zní to pěkně ezotericky (mimochodem na to tu budete narážet, protože alternativa je jednou ze součástí mého života), ale pokud nejste úplné poleno, tak na sobě tyto procesy vnímáte alespoň trochu. Koktejl hormonů, nevyspání, nedostatku času pro sebe, zodpovědnost na někoho dalšího než za sebe, dokáže zamíchat sebevědomím a vnímáním ženy. Nechci v tomto samozřejmě opomíjet otce, i těch se týká spánková frustrace a to, že dítě spolehlivě umí drnknout na vaši slabou notu. Ale musíme si přiznat, že minimálně prvních pár let života je dítě závislé především na matce, které se změní život úplně po všech stránkách.

Učím se být dobrou mámou, neustále jsou nové a nové situace, které mě učí. Vyplouvá spousta mých dětských bolístek, se kterými se snažím pracovat. Moji rodiče mě vychovávali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak nejlépe uměli, a i přes to si chvílemi přijdu jak nevděčný spratek, že mám svá traumátka. Není na místě se ale za to příliš lynčovat, protože tím odmítáme sami sebe, své pocity a způsobujeme si další důvod, proč se nemít rádi. Zároveň si ale myslím, že není dobré se stále a urputně máchat v nenávisti, jací jsme byli utlačování chudáčci. Je mnoho těžkých příběhů, neznevažuji je, ale nenávist k někomu požírá hlavně nás.

Odbočka k nenávisti... Vím, že výše uvedená rada byla skvělá, že. :) Sama jsem jednu dobu urputně nenáviděla, a to až do té míry, že se mi kroutilo vše od střev po prsty u nohou, jen jsem slyšela podobné jméno. Ale pomohlo mi si uvědomit, že čím jsem já byla ve větší nepohodě, tím dotyčná byla spokojenější. "Sympatie" byly evidentně vzájemné. A paradoxně když jsem se od nenávisti postupně oprostila, tak se nepohoda přesunula na její stranu. Občas nenáviděná osoba ani neví, že má tu čest hrát hlavní roli ve vašich myšlenkách. Ve finále je škoda si něčím takovým kazit dny, které mohou být pěkné.

Ale zpět k dětským bolístkám. Úlevnou byla myšlenka, kterou jsem slyšela v jednomu kurzu, že ať jsme jako děti měly nějaké emoce a pocity, bylo to tak v pořádku. Každý reaguje na danou situaci po svém, ze svého úhlu podhledu (a ideálně ještě úměrně věku a zkušenostem, ne vždy to ale platí).

S traumaty souvisí i mé odhodlání jako novopečené matky, že budu perfektní a nedopustím, aby se dcerce nějaká traumátka udála. Jednak si přeji, aby byla co nejšťastnější, jednak se sobecky bojím, že by mohla cítit to, co já. (Mami, pokud tohle čteš, prosím neděs se, byla jsi a jsi dobrá máma!)

Akorát jsem si tím nastavením zadělala na pěkný průšvih, vytvořila spoustu příležitostí k tomu, jak si něco vyčítat a nadávat si za své rodičovské chyby, způsobila si spoustu stresu a hádejte, jak to dopadlo. Minimálně už teď vím o dost bolístkách, co mi malá může v budoucnu vmést, nebo je řešit s terapeutem, a to je na začátku. Jeden příklad z mnoha. Usmyslela jsem si (na základě knih a kurzů), že začátek dokonalého a pevného vztahu s naším miminkem zajistím bondingem (ihned po porodu vám přiloží miminko na hruď). Jenže kvůli mému poporodnímu poranění a práci lékařů, aby mě dali do kupy, byl bonding na tatínkovi. Mají díky tomu spolu skvělý vztah, malá od narození tála v jeho náruči jak máslo. A já manželovi dlouhou dobu záviděla a vnímala jsem to jako své obrovské selhání, které ze mě hned na začátku udělalo mámu na prd. Zvládla jsem se za to sebemrskat poměrně dlouho.

Učím se být laskavá nejen k ostatním, ale i sama k sobě, a přeji si dělat co nejmíň přešlapů. Můj aktuální mateřský přístup je takový, že mě baví ukazovat dceři svět, chci jí být inspirací a průvodcem, hledám pozitivní stránky a baví mě to s ní, i když některé chvíle jsou sakra těžké.

Suma sumárum můj rozpad na prvočinitele proběhl na pracovní i osobnostní úrovni a beru to jako bod, od kterého jsem se odrazila a začala objevovat a přeskládávat se ve wonder woman.

Jaká jsou vaše dětská traumátka a pracujete s nimi? A co váš rodičovský přístup? Změnilo vás narození vašeho dítěte a jak?