Pracovní poločas rozpadu

Když mi přestalo dávat smysl to, co jsem dělala...

Opět i v tomto případě jsem jedna z mnoha. Běžně se k vám dostanou články, kdy vysokým a úspěšným manažerům a manažerkám "přeskočilo" v hlavě, nebo vyhořeli a začali dělat něco úplně jiného. Často něco z výkonnostního manažerského hlediska "podřadného", jako pečení chleba, otevření vlastního bistra... Já zatím na svůj skvělý příběh čekám a mezi tím se rozhlížím.

Dostala jsem se do bodu, kdy mi má práce přestala dávat smysl. Nafrněně si myslím, že jsem v ní poměrně dobrá, životopis mám nabitý zajímavými zkušenostmi a projekty. Po pracovním žebříku jsem vylezla vysoko, jen jsem nahoře zjistila, že jsem ten žebřík opřela o špatnou zeď a jsem tam, kde vlastně být nechci.

Pracuji ve stavebnictví. Je to zajímavý svět, hodně mužský. Baví mě sledovat ten proces. Nejdřív se na oko nic neděje, pak začne stavba růst před očima, pak se vše zklidní a zvenčí to opět vypadá, že se nic neděje. A ono se zatím dokončuje a finišuje. Je to podobné jako v přírodě. Zasadíte semínko a chvíli váháte, zda se uchytilo. Pak vyrazí klíček, máte radost z toho, jak rostlina roste a sílí, až se vše opět zpomalí a dochází k dozrávání.

Přišla jsem na to, že jako holka nemůžete na stavbě řvát na chlapy (i když bych to kolikrát udělala s chutí), protože jste v tu chvíli za hysterku. Stejně tak si s nimi nemůžete poměřovat jejich přednosti, protože jako žena jednoduše nemáte stejnou výbavu. Takže jsem na to šla intuitivně a možná v určitých momentech i trochu manipulativně. On se totiž na stavbě vyskytuje určitý druh mužů, a to vládci tvorstva, kteří rádi poučují (bez ohledu na jejich vzdělání a funkci). Rozhodně se to netýká všech, těch normálních se zeptáte, oni vám odpoví a je s nimi domluva. Ale vládci tvorstva vám rádi předvedou, že jste jen mladá hloupá holka, co na rozdíl od nich neumí postavit zeď. Ale když tohle pro daný okamžik překousnete a začnete se jich vyptávat, jsou vám schopní říct i to, co měli včera k večeři. Tím z nich občas dostanete i pracovní informace, které vám vlastně ani neměli v úmyslu říct a pak se diví.

Jenže časem mi přestalo tohle mužské prostředí dělat dobře. Je možné, že na určité vrstvě u mě došlo k vyhoření. Jisté ale je, že čím víc se ve mně odlupovaly následky působení mé babičky, tím mi stavebnictví začalo dávat menší smysl. Babička mě vedla k tomu, abych byla lepší a úspěšnější než muži. Díky její výchově jsem měla pocit, že když nejsem kluk a pokračovatel rodu, musím si lásku, pochvalu a uznání těžce vydobýt. (Vím, že sama to neměla lehké a byla to její obranná strategie, ale o tom třeba jindy.) Jsem z podstaty důvěřivý a přátelský člověk, co věří lidem a vadí mi, když neplatí to, na čem se domluvíme. A postupně jsem začala mnohem víc vnímat, že na stavbách je to spíš o tom, kdo koho přečůrá, kdo nad kým zvítězí, kdo nad kým bude mít převahu. Pak se vám stane, že jste na schůzce a vidíte místo dospělých mužů jen bandu malých kluků, co si poměřují, kdo má větší kyblíček. Jsem si jistá, že to znáte i odjinud než ze stavebnictví. Jenže já v tu chvíli začala uvažovat, co s tím.

S manželem jsme se dohodli, že zatím nebudu měnit práci, protože jsme uvažovali o dítěti. Ne, že bych brala mateřství jako vysvobození z práce, ale ekonomicky nedávalo smysl měnit práci, když jsem chtěla otěhotnět. Vše vedlo úspěšně k tomu, že jsem teď máma na mateřské a hledám, co by mě bavilo, co by byl ten můj smysl a přínos. Vím, že sice stávající práci můžu v budoucnu dělat, ale necítím se v tom prostředí dobře. Netrávíme v práci zrovna málo času, tak chci, aby mě to, co budu dělat, bavilo, abych v tom viděla smysl nebo přínos. Věřím, že je něco takového možné. Znám dost lidí, které jejich zaměstnání a pracovní prostředí vysává, bere jim energii, to pak ovlivňuje i jejich soukromý život. Je samozřejmě jednodušší nic neměnit, stěžovat si na šéfa, na kolegy, na osud, na propisky z Číny, ale to není můj styl. Prostě chci víc. :)

A přijít na to, co by bylo to mé, zahrnuje spoustu otázek a odpovědí, které si člověk musí najít sám v sobě... Nebojte, o tuto zábavnou a sebeobjevnou část vás nepřipravím, budu se jí věnovat v některém z nadcházejících článků.

Jak to máte vy? Baví vás vaše práce a vidíte v ní smysl?