Blog

Depressed woman discussing her marriage problems with therapist

<h2>V čem se liší kouč a terapeut?</h2>Čím dál častěji můžete narazit na nabídku koučinku a koučů, co vám můžou slibovat, že vám změní život. Vyrojili se jak houby po dešti a mimochodem na portálu úřadu práce už najdete i rekvalifikační kurzy na to, jak se stát koučem.&nbsp;Jaký je rozdíl mezi terapií a koučinkem? Terapie je podle Ministerstva zdravotnictví definována jako léčba. Za formy terapie se ale vydávají různé metody, které vyloženě do této škatulky nespadají. (Mimochodem pokud podnikáte a máte slovo terapie uvedeno na svých stránkách nebo v reklamě, může se u vás po upozornění všímavého občana objevit inspekce.) Pojem terapeut ovšem není v podstatě nikde zákonně ukotvený. Zde můžeme narazit na psychoterapeuty, kteří vám mohou ukázat své tituly a akreditace. A pak jsou tu ti terapeuti, některými označovaní jako psychošmejdi nebo ezošmejdi, kteří nemají patřičné vzdělání a pracují s lidmi. Terapeut, jak ho vnímám já, používá nějaké metody, které by ideálně na sobě měl mít ozkoušené, a může vám dát rady, jak máte sami se sebou pracovat. Osobní vsuvka: Obecně nerozlišuji a neodsuzuji, že někdo nemá titul. Schopnost pomoci druhému nezávisí na papíru, stejně tak schopnost udělat kvalitně jsou práci. Jak mezi titulovanými, tak nepapírovými lidmi jsou lidé dobří a kompetentní a ti druzí.&nbsp; Koučink je o tom, že vám kouč pomáhá hledat odpovědi, které máte schované někde sami v sobě. Může vám pomoci si stanovit cíle a dojít k nim. Neříká vám, co máte dělat, ale vede vás pomocí otázek, abyste si na své odpovědi přišli sami. A zamyslet se a upřímně si odpovědět na některé otázky, které umí být velice trefně mířené, rozhodně není jednoduché. :)V ideálním případě by měl jak kouč, tak terapeut být srovnaný sám se sebou, ale to je ideální stav, všichni jsme lidi a máme své bolístky. Ovšem špatný kouč i špatný terapeut umí udělat ve vašem vnitřním světě pěknou neplechu, a ještě vás hodit do hlubší jámy, kdy se sebebičujete, že s vámi musí být přece něco špatně, když ani tohle nezabralo.&nbsp;Říkám to s plným vědomím toho, kdy jsem prošla různými kurzy, účastnila se různých terapií a narazila jsem bohužel i na lidi, kteří uvázli v tom, že oni mají vše vyřešeno (to může mít tak maximálně Buddha) a jsou skvělí a úžasní a pasují se téměř do pozice guru. Věřím, že i tenhle typ člověka vám na začátku může pomoci, jen do jisté míry. Ale z mé zkušenosti ve chvíli, kdy si někoho postavíte na piedestal, hltáte každé jeho slovo a začnete svůj život přebudovávat ve velkém podle jeho rad (jez pouze cvrčky a každého pětkrát přežvýkni), tak to zavání průšvihem. V dlouhodobém hledisku vzniká problém, že potlačujete sami sebe a neposloucháte, co vám dává a co nedává smysl.&nbsp;Je sice mnohem jednodušší, když vám někdo řekne, jak se máte chovat a co byste měli cítit. Že když se za prvního ptačího ranního zvuku postavíte na hlavu a u toho odříkáte mantru, tak vaše problémy zmizí. Ale co když vám to nevyhovuje? Co když se stanete veganem, stejně jako váš guru, ale jste ten typ, co maso potřebuje a bez něj je slabý a bez energie?Přijde mi to podobné jako s doktorem. Bolí vás žaludek, doktor vám předepíše léky proti bolesti a vy čekáte, kdy zaberou. Ale co když nezaberou? Půjdete si pro silnější? Nebo k jinému doktorovi? Co když vás bolí žaludek proto, že máte hodně stresu, váš šéf na vás křičí a kolegyně drbou, takže přes den máte žaludek jak na vodě a večer pak nedostatek jídla doháníte laskominami jako jsou brambůrky a pizza?Když kopírujete cestu někoho jiného nebo ho slepě posloucháte, předáváte mu vlastně zodpovědnost za svůj život. Je dost lidí, kterým to vyhovuje. Ale vzhledem k tomu, že si tohle čtete, tak patříte nejspíš mezi ty, co se chtějí aktivně na svém životě podílet. Moje doporučení je, dejte vždy na pocit, jaký z dané osoby máte a jestli s vámi rezonuje její styl a to, co říká. Zároveň vnímejte, jak se v kontaktu a v blízkosti dané osoby a situacích s ní spojených cítíte, mělo by to být především bezpečně. Naše intuice, i když jsme se naučili jí moc nevěřit a potlačujeme ji, je silná. Vtipný příklad z mého života: Byla jsem na ukázkové hodině ke kurzu, kde se s trochou nadsázky pohybovaly samé éterické víly, mluvily potichoučku, protože tak se to správně dělá, smály se hlasitostí, jakou má padající kapka rosy ze stébla trávy, jejich pohyby byly ladné, křehké s vílí úsporností... A já se svou náturou mezi nimi byla jak vichřice a rozhodně jsem nechtěla se stát vílou. Už jsem tam znovu nešla. Dejte i na reference a recenze, ovšem důvěřuj, ale (pr)ověřuj. To, co sedne vaší nejlepší kamarádce, nemusí vyhovovat vám. Každý z nás je jedinečný.Kdy a v čem jste vy skočili na lep nějakému guru-terapeutovi? Vyzkoušeli jste již koučink? A jak se vám líbily na tělo mířené otázky? Nebo byste si přáli rychlou pilulku, co vyřeší všechny problémy za vás?

Koučink vs. terapie

<h2>Jak mi jeden okamžik zpřeházel hodnoty</h2>Než se dál budu zabývat hledáním svého já a toho, co mě baví, musím zmínit, že velkou roli v mé změně hraje i má malá dcerka. Protože vše souvisí se vším. Díky ní a jejímu narození u mě vyvstala mnohem větší potřeba dělat to, co mi dává smysl. Raději budu věnovat čas rodině nebo něčemu smysluplnému než být v prostředí, ze kterého budu chodit domů otrávená jak malajský šíp. Navíc znáte někoho, kdo přijde zpruzelý domů a vše špatné nechá přede dveřmi a zavřením vchodových dveří se ihned stává skvělým partnerem, trpělivým a milujícím rodičem a členem rodiny plným elánu a nadšení? Zatím jsem neměla to štěstí někoho takového poznat.Ale zpět k dceři. Jednoduše jí chci být inspirací. Chci, aby viděla na vlastní mámě, že je možné (téměř) vše. Že může žít tak, aby byla šťastná, že je sice proto něco udělat, ale že není potřeba zůstávat v něčem, co jí nedává smysl a bere jí energii.Sami moc dobře znáte, co umí moc výchovy a příkladů. Běžně to vidíte kolem sebe, a i sami u sebe. Jaké mentální nastavení Vám dá táta, který vydělává hromadu peněz, práce je pro něj vším a má ji do jisté míry jako omluvu, proč nevěnuje svůj čas rodině? Jiný vztah k práci pak budete mít zakořeněný, když Vaši rodiče dřou v práci, která je nebaví, a i přes to máte jako rodina hluboko do kapsy. A co teprve ti, pro jejichž rodinu je práce sprosté slovo. :) To byl jen nekorektní příklad týkající se práce, ale takové nastavení dostáváme ve všech oblastech života. Ať už se jedná o vztah ke svému tělu a duši, chování k partnerům a dětem, vztah k návykovým látkám, a tak bych mohla pokračovat do aleluja. Vy pak tyto programy převezmete (vědomě či nevědomě) a buď Vám vyhovují, nebo ne. V tu chvíli pak začíná vnitřní bitva, jak se tomu postavit a případně jak dalece takové nastavení změnit.&nbsp;<figure id="figure-zxxhum93bm9wrc6b5" class=""><img id="zxxhum93bm9wrc6b5" src="https://media.gettyimages.com/id/517264207/photo/no-pulling-punches-when-it-comes-to-working-out.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=BpUNbo2fX5xa01yXEf50WEyX0WIGSrWy-Xv6te8yFUY=" alt="No pulling punches when it comes to working out" title="No pulling punches when it comes to working out" class="object-cover bg-gray-100 " style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;" data-corners="default" data-aspect="16:9" data-caption="" data-positionx="null" data-positiony="null" data-fullwidth="false" data-mce-src="https://media.gettyimages.com/id/517264207/photo/no-pulling-punches-when-it-comes-to-working-out.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=BpUNbo2fX5xa01yXEf50WEyX0WIGSrWy-Xv6te8yFUY=" data-mce-style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;"></figure>Narození dcery nemělo vliv jen na pracovní oblast, ale i na úpravu mých hodnot, na přenastavování mé osobnosti. S oblibou to nazývám, že jsem se rozložila na prvočinitele.&nbsp;Říká se, že už těhotenství dokáže vytáhnout na povrch spoustu vašich vnitřních nefunkčních nastavení a strachů a že mateřství je největší koučink a zrychlená transformace. Zní to pěkně ezotericky (mimochodem na to tu budete narážet, protože alternativa je jednou ze součástí mého života), ale pokud nejste úplné poleno, tak na sobě tyto procesy vnímáte alespoň trochu.&nbsp;Koktejl hormonů, nevyspání, nedostatku času pro sebe, zodpovědnost na někoho dalšího než za sebe, dokáže zamíchat sebevědomím a vnímáním ženy. Nechci v tomto samozřejmě opomíjet otce, i těch se týká spánková frustrace a to, že dítě spolehlivě umí drnknout na vaši slabou notu. Ale musíme si přiznat, že minimálně prvních pár let života je dítě závislé především na matce, které se změní život úplně po všech stránkách.Učím se být dobrou mámou, neustále jsou nové a nové situace, které mě učí. Vyplouvá spousta mých dětských bolístek, se kterými se snažím pracovat. Moji rodiče mě vychovávali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak nejlépe uměli, a i přes to si chvílemi přijdu jak nevděčný spratek, že mám svá traumátka. Není na místě se ale za to příliš lynčovat, protože tím odmítáme sami sebe, své pocity a způsobujeme si další důvod, proč se nemít rádi. Zároveň si ale myslím, že není dobré se stále a urputně máchat v nenávisti, jací jsme byli utlačování chudáčci. Je mnoho těžkých příběhů, neznevažuji je, ale nenávist k někomu požírá hlavně nás. Odbočka k nenávisti... Vím, že výše uvedená rada byla skvělá, že. :) Sama jsem jednu dobu urputně nenáviděla, a to až do té míry, že se mi kroutilo vše od střev po prsty u nohou, jen jsem slyšela podobné jméno. Ale pomohlo mi si uvědomit, že čím jsem já byla ve větší nepohodě, tím dotyčná byla spokojenější. "Sympatie" byly evidentně vzájemné. A paradoxně když jsem se od nenávisti postupně oprostila, tak se nepohoda přesunula na její stranu. Občas nenáviděná osoba ani neví, že má tu čest hrát hlavní roli ve vašich myšlenkách. Ve finále je škoda si něčím takovým kazit dny, které mohou být pěkné.Ale zpět k dětským bolístkám. Úlevnou byla myšlenka, kterou jsem slyšela v jednomu kurzu, že ať jsme jako děti měly nějaké emoce a pocity, bylo to tak v pořádku. Každý reaguje na danou situaci po svém, ze svého úhlu podhledu (a ideálně ještě úměrně věku a zkušenostem, ne vždy to ale platí).S traumaty souvisí i mé odhodlání jako novopečené matky, že budu perfektní a nedopustím, aby se dcerce nějaká traumátka udála. Jednak si přeji, aby byla co nejšťastnější, jednak se sobecky bojím, že by mohla cítit to, co já. (Mami, pokud tohle čteš, prosím neděs se, byla jsi a jsi dobrá máma!)Akorát jsem si tím nastavením zadělala na pěkný průšvih, vytvořila spoustu příležitostí k tomu, jak si něco vyčítat a nadávat si za své rodičovské chyby, způsobila si spoustu stresu a hádejte, jak to dopadlo. Minimálně už teď vím o dost bolístkách, co mi malá může v budoucnu vmést, nebo je řešit s terapeutem, a to je na začátku. Jeden příklad z mnoha. Usmyslela jsem si (na základě knih a kurzů), že začátek dokonalého a pevného vztahu s naším miminkem zajistím bondingem (ihned po porodu vám přiloží miminko na hruď). Jenže kvůli mému poporodnímu poranění a práci lékařů, aby mě dali do kupy, byl bonding na tatínkovi. Mají díky tomu spolu skvělý vztah, malá od narození tála v jeho náruči jak máslo. A já manželovi dlouhou dobu záviděla a vnímala jsem to jako své obrovské selhání, které ze mě hned na začátku udělalo mámu na prd. Zvládla jsem se za to sebemrskat poměrně dlouho.Učím se být laskavá nejen k ostatním, ale i sama k sobě, a přeji si dělat co nejmíň přešlapů. Můj aktuální mateřský přístup je takový, že mě baví ukazovat dceři svět, chci jí být inspirací a průvodcem, hledám pozitivní stránky a baví mě to s ní, i když některé chvíle jsou sakra těžké.Suma sumárum můj rozpad na prvočinitele proběhl na pracovní i osobnostní úrovni a beru to jako bod, od kterého jsem se odrazila a začala objevovat a přeskládávat se ve wonder woman.Jaká jsou vaše dětská traumátka a pracujete s nimi? A co váš rodičovský přístup? Změnilo vás narození vašeho dítěte a jak?

Mateřství jako game changer

Yellow Off Road Traffic Sign with Dream Job Text on Blue Sky

<h2>Když mi přestalo dávat smysl to, co jsem dělala...</h2>Opět i v tomto případě jsem jedna z mnoha. Běžně se k vám dostanou články, kdy vysokým a úspěšným manažerům a manažerkám "přeskočilo" v hlavě, nebo vyhořeli a začali dělat něco úplně jiného. Často něco z výkonnostního manažerského hlediska "podřadného", jako pečení chleba, otevření vlastního bistra... Já zatím na svůj skvělý příběh čekám a mezi tím se rozhlížím.Dostala jsem se do bodu, kdy mi má práce přestala dávat smysl. Nafrněně si myslím, že jsem v ní poměrně dobrá, životopis mám nabitý zajímavými zkušenostmi a projekty. Po pracovním žebříku jsem vylezla vysoko, jen jsem nahoře zjistila, že jsem ten žebřík opřela o špatnou zeď a jsem tam, kde vlastně být nechci.Pracuji ve stavebnictví. Je to zajímavý svět, hodně mužský. Baví mě sledovat ten proces. Nejdřív se na oko nic neděje, pak začne stavba růst před očima, pak se vše zklidní a zvenčí to opět vypadá, že se nic neděje. A ono se zatím dokončuje a finišuje. Je to podobné jako v přírodě. Zasadíte semínko a chvíli váháte, zda se uchytilo. Pak vyrazí klíček, máte radost z toho, jak rostlina roste a sílí, až se vše opět zpomalí a dochází k dozrávání.Přišla jsem na to, že jako holka nemůžete na stavbě řvát na chlapy (i když bych to kolikrát udělala s chutí), protože jste v tu chvíli za hysterku. Stejně tak si s nimi nemůžete poměřovat jejich přednosti, protože jako žena jednoduše nemáte stejnou výbavu. Takže jsem na to šla intuitivně a možná v určitých momentech i trochu manipulativně. On se totiž na stavbě vyskytuje určitý druh mužů, a to vládci tvorstva, kteří rádi poučují (bez ohledu na jejich vzdělání a funkci). Rozhodně se to netýká všech, těch normálních se zeptáte, oni vám odpoví a je s nimi domluva. Ale vládci tvorstva vám rádi předvedou, že jste jen mladá hloupá holka, co na rozdíl od nich neumí postavit zeď. Ale když tohle pro daný okamžik překousnete a začnete se jich vyptávat, jsou vám schopní říct i to, co měli včera k večeři. Tím z nich občas dostanete i pracovní informace, které vám vlastně ani neměli v úmyslu říct a pak se diví.<figure id="figure-mue8ahs15ma2bbd72" class=""><img id="mue8ahs15ma2bbd72" src="https://media.gettyimages.com/id/1391916778/photo/backhoe-toy-yellow-plastic.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=H2VioQABsZpY3WKswh58Mj7G8RJV9V6InvnzxckHTxI=" alt="Backhoe toy yellow plastic" title="Backhoe toy yellow plastic" class="object-cover bg-gray-100 " style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;" data-corners="default" data-aspect="16:9" data-caption="" data-positionx="undefined" data-positiony="undefined" data-fullwidth="false" data-mce-src="https://media.gettyimages.com/id/1391916778/photo/backhoe-toy-yellow-plastic.jpg?b=1&amp;s=2048x2048&amp;w=0&amp;k=20&amp;c=H2VioQABsZpY3WKswh58Mj7G8RJV9V6InvnzxckHTxI=" data-mce-style="aspect-ratio: 16/9; object-position: center center;"></figure>Jenže časem mi přestalo tohle mužské prostředí dělat dobře. Je možné, že na určité vrstvě u mě došlo k vyhoření. Jisté ale je, že čím víc se ve mně odlupovaly následky působení mé babičky, tím mi stavebnictví začalo dávat menší smysl. Babička mě vedla k tomu, abych byla lepší a úspěšnější než muži. Díky její výchově jsem měla pocit, že když nejsem kluk a pokračovatel rodu, musím si lásku, pochvalu a uznání těžce vydobýt. (Vím, že sama to neměla lehké a byla to její obranná strategie, ale o tom třeba jindy.) Jsem z podstaty důvěřivý a přátelský člověk, co věří lidem a vadí mi, když neplatí to, na čem se domluvíme. A postupně jsem začala mnohem víc vnímat, že na stavbách je to spíš o tom, kdo koho přečůrá, kdo nad kým zvítězí, kdo nad kým bude mít převahu. Pak se vám stane, že jste na schůzce a vidíte místo dospělých mužů jen bandu malých kluků, co si poměřují, kdo má větší kyblíček. Jsem si jistá, že to znáte i odjinud než ze stavebnictví. Jenže já v tu chvíli začala uvažovat, co s tím.S manželem jsme se dohodli, že zatím nebudu měnit práci, protože jsme uvažovali o dítěti. Ne, že bych brala mateřství jako vysvobození z práce, ale ekonomicky nedávalo smysl měnit práci, když jsem chtěla otěhotnět. Vše vedlo úspěšně k tomu, že jsem teď máma na mateřské a hledám, co by mě bavilo, co by byl ten můj smysl a přínos. Vím, že sice stávající práci můžu v budoucnu dělat, ale necítím se v tom prostředí dobře. Netrávíme v práci zrovna málo času, tak chci, aby mě to, co budu dělat, bavilo, abych v tom viděla smysl nebo přínos. Věřím, že je něco takového možné. Znám dost lidí, které jejich zaměstnání a pracovní prostředí vysává, bere jim energii, to pak ovlivňuje i jejich soukromý život. Je samozřejmě jednodušší nic neměnit, stěžovat si na šéfa, na kolegy, na osud, na propisky z Číny, ale to není můj styl. Prostě chci víc. :)A přijít na to, co by bylo to mé, zahrnuje spoustu otázek a odpovědí, které si člověk musí najít sám v sobě... Nebojte, o tuto zábavnou a sebeobjevnou část vás nepřipravím, budu se jí věnovat v některém z nadcházejících článků.Jak to máte vy? Baví vás vaše práce a vidíte v ní smysl?&nbsp;

Pracovní poločas rozpadu

Chalk question marks above woman at blackboard

<h2>Jak vzniklo Změnou k sobě...</h2>Znáte ten pocit, kdy vám něco jde, kdy jste v něčem úspěšní, ale vlastně vám osobně to nedává smysl? Znáte i to, kdy si najednou uvědomíte, že v něčem žijete, ale není vám v tom dobře? Jak kdybyste se ztratili.&nbsp;Přesně to se stalo mně. Těch bodů zlomu u mě bylo dost a výsledkem toho posledního (a následujících událostí a setkání) je tento blog. Vím, že v tom nejsem sama. Asi každý si tím prošel a rozhodně se nebojím, že by další taková zastavení k zamyšlení nepřišla. Když už takové volání slyšíme, jde o to, zda se v těchto okamžicích zakousneme a pokračujeme z různých důvodů dál, nebo se zastavíme a rozhodneme se něco změnit. Pro tu druhou možnost jsem se rozhodla já. S každou takovou změnou se vracím víc sama k sobě, ke své podstatě. Občas je to pořádná a dobrodružná jízda, někdy je to těžké, jindy je to zábavné. Ale chci poznat pořádně sama sebe. Přijít na to, co mám ráda, jaká jsem,&nbsp;jaký je můj smysl. Bez masek, bez lakování narůžovo, jít pořádně k jádru pudla, až na dřeň.Samozřejmě, že vím, jaký druh zmrzliny mám ráda a znám se, jak v reaguji v konkrétních situacích... vím a znám o sobě spoustu věcí. Ale celým tím objevováním myslím to, že vlivem mnoha okolností (od práce přes vztahy až po společenská pravidla) přijmete za své i role a vlastnosti, které vám nedělají dobře a mohou jít i proti vaší podstatě. A to tak dalece, až si můžete přijít jako někdo jiný, nepoznávat sami sebe, může to ovlivnit vnímání vaší hodnoty a vztahu k sobě. Tento blog je aktuálně zamýšlený jako sonda do mé duše, způsob sebeobjevování, forma terapie, sdílení mých zážitků a myšlenek. Pokud tento článek čtete, třeba vám jak on, tak blog poslouží jako inspirace, možná vás pobaví, a nebo alespoň uklidní, že nás "nespokojených bláznů" běhá po světě víc. :)Mimochodem jakákoliv podobnost s vaším životem je čistě náhodná. :)Jdeme na to...

Blog

Koučink vs. terapie

Mateřství jako game changer

Pracovní poločas rozpadu

Proč změnou k sobě?