Blog

Light bulb character, aha moment  on blue

<h2>Aneb jedno aha za druhým</h2>Přelom roku byl pro mě velice výživný, intenzivní a objevný. V podstatě téměř denně ke mně přicházelo jedno uvědomění za druhým.&nbsp;Co ale tomu předcházelo? Půlroku jsem si zkoušela hrát Wonder Woman. Zvládnout co nejlépe výchovu dcerky, postarat se o domácnost, dát muži co nejlepší komfort, být manželkou, partnerkou, být oporou pro ty okolo mě, kteří to potřebovali. I když jsem na rodičovské "dovolené", pracuji stále v určitě formě i ve své práci. V té, ze které se snažím najít cestu ven, a najednou jsem měla pocit, že mi rychle dochází čas to elegantně vyřešit bez ztráty kytičky. Takže jsem po dohodě začala vypomáhat známému a do toho jsem si sama na sebe navalila další projekty. Dál jsem se snažila sportovat, rozvíjet se a posouvat se dál, takže trocha koučinku a dalších seberozvojových aktivit, kurzů, výkonů a ...&nbsp;A čím dál víc se ven prodírala frustrace, únava a přehlcení. Ty vzácné chvilky, kdy dcerka usnula, jsem většinou honem věnovala práci, začala jsem míň a hůř spát, odbývat se v jídle, míň se hýbat, víc se potlačovat. Zároveň jsem se méně smála a radost se někam odplížila.&nbsp;Nebylo toho málo a protože jsem hlava umanutá a tvrdohlavá, táhla jsem to v tomto režimu do prosince. Podle hesla: "Když nemůžeš, přidej!", jsem už nebyla křeček v kolečku, ale nadzvuková kamikaze stíhačka. Byla jsem tak zrychlená, že jsem se skoro viděla zezadu. V hlavě mi jen neustále vířila myšlenka, jestli to takhle vážně chci, jestli mi to za to stojí a zda v tom vidím vůbec nějaký smysl.Prvním takovým momentem, který mě donutil se pořádně zamyslet, byla náhodná vzpomínka na dětství, ve které byla moje mamča podobně vyčerpaná, uhnaná a bez náznaku úsměvu a radosti. Přesně tak jsem se cítila i já. Jak moc jsem to převzala, protože takhle jsem viděla svou mámu, a jako máma to nevědomě kopíruji? A chci, aby si mě naše malá pamatovala takhle? Nestojí za to zpomalit, dát se do kupy a jít tak dcerce lepším příkladem?Na začátku prosince krásně a přirozeně vyplynula dohoda se známým, že jeho produkt potřebuje někoho, kdo se tomu může věnovat víc. Já už víc času tomu dát nemohla. To byla první velká úleva, zároveň mě to ovšem šupem hodilo do mého osobního pekla... jak jsem selhala, že mě to bavilo a já se toho vzdala, že budu odsouzená k tomu zůstat na věky věků ve své práci a podobné zábavné představy. Při tom jsem věděla, že bych dalších pár měsíců v takovém tempu odnesla zdravotně. A se zvolněním začaly přicházet aha momenty.&nbsp;Aha... Vždyť já se cítím jako největší oběť a chudáček na světě a že jsem na vše sama. Kdo mě do tohoto super rozpoložení dostal, co? Vždyť jsem dobrovolně naskočila do tohoto výkonnostního cirkusu. Tak co s tím můžu udělat?Aha... Vždyť jsem tak unavená, že mám problém ráno vylézt z postele. Mám za toho půlroku několik kil navíc, podlamují se mi únavou nohy, padají mi vlasy, vnitřně se klepu a ze zrcadla na mě zírá stará zešedlá cizí ženská. Vždyť není divu... když vlastně nevím, co je odpočinek, skoro nespím a místo pořádné výživy se odbývám nesmysly a frčím na sušených banánech.Aha... Vždyť jsem se přestala hýbat, a to o sobě vím, že přirozený pohyb potřebuji i k psychické pohodě, a místo procházek a chůze se snažím "formu" strhnout zběsilým cvičením, za které mě mé unavené tělo proklíná.Aha... Vždyť jsem mohla být už někde jinde, s jiným mentálním mindsetem, kdybych se nevymlouvala sama před sebou i před ostatními. Taky jsem se schovávala za dcerku a práci, práce musí být hotová, o malou musí být postaráno. Manželovi vyčítám nastavení – nejdřív práce, potom zábava a péče o sebe - a při tom sama dělám úplně to stejné.Aha... Vždyť mám přehlcenou hlavu, všude jen vidím úkoly, co je potřeba udělat, uklidit, zařídit. Nejen hlava je zabordelená, ale i mail, počítač, náš prostor je zaplevelený věcmi. Co se pustit do třídění, a nejen mentálního úklidu, ale i fyzického, a udělat si domov příjemnější? Mohlo by to uvolnit prostor a myšlenky pro něco nového. A jako obří plus, nebudu muset uklízet tolik serepetiček.Aha... Jak můžu chtít vytvořit něco smysluplného, když jsem sama zase rozebraná na součástky.&nbsp;A tak bych mohla pokračovat. Téměř denně ke mně doputovalo jedno uvědomění a stále to pokračuje. Je to jízda a i masochismus. Ale když nad tím mávnu rukou a budu dělat, že je vše zalité sluncem a jednorožci dělají na nebi kotrmelce, tak tím nikomu neprospěju. A sobě už vůbec ne. Takže je na čase vytáhnout hlavu z písku (či z tmavých a smradlavých míst) a začít něco dělat. Ale v lehkosti, bez tlaku na výkon, není to další projekt, do kterého se vrhnu po hlavě. Pomalu, postupně, vědomě, v lehkosti a hravosti a laskavosti. Je to cesta.Suma sumárum... začala jsem třídit věci, myšlenky i maily. Redukovat, zastavovat se, zpomalovat. Snažím se své tělo správně vyživit, vědomě cvičit, i třeba jen pár minut, ale jak mi to dělá dobře. Dívám se na výmluvy ve své hlavě, zda je to skutečně výmluva a snaha se schovat, nebo volání, že to vlastně není správná cesta pro mě. Je těžké odložit výkon stranou, sakra těžké, když jste tak vychovaní a je to pořádně zažrané pod kůži, ale zkusím to.Asi bych to celé necharakterizovala jako předsevzetí, spíš jako vizi pro tento rok a nástup na nějakou cestu. Lehkost, hravost, radost. Nebýt s odpuštěním p*ča sama k sobě. Chci si uzdravit tělo, víc dělat věci, které mě baví a naplňují. Chci být tou zářivou, veselou a šťastnou mámou pro svou dcerku (to je super kliše), se kterou chci trávit kvalitní čas, a ne jí odbývat kvůli bambilionu povinností. A dobře, přiznávám, mám tam dvě předsevzetí. Víc vylézat ze své zóny komfortu, smrádečku a klídečku. A tím druhým je cestování s malou. Já to miluji, chybí mi to a chci jí to ukázat.&nbsp;Kdy jste vy naposled prožili nějaký velký aha moment? Co vás přiměje se zastavit, zamyslet a začít měnit to, co vám nevyhovuje? Staráte se o sebe, svou duši a tělo, nebo jste na konci svého seznamu? Co je vaše oblíbená výmluva, za kterou se "schováváte", že nemůžete pro sebe i jen něco malého udělat?

Přelomový fičák

<h2>Princezna nebo šereda?</h2>Inspirací k dnešnímu článku je mi má dcerka. Je zajímavé sledovat, jak se na sebe nadšeně dívá v zrcadle. Jak se nakrucuje, prohlíží ze všech stran, zkouší různé pózy, pečlivě studuje, jak je krásná. Když si cokoliv oblékne, nebo když jí učešu, běží se nadšeně podívat, jak jí to sluší. Vidí se jako krásná.&nbsp; A to dokonce i dnes ráno, kdy se v nestřeženém okamžiku pomazala kompletně pastou na zuby a byla modrá jak Šmoulinka. Dívala se s nadšením na svůj modrý obraz v zrcadle.&nbsp;Jak se na sebe ale díváme my? V nějakém článku, už nedokážu říct ve kterém, uváděl autor, že holčičky do 3 let vidí v zrcadle samy sebe jako princeznu. Postupně ale začínají vnímat mnohem víc "chyb" a na dívky v pubertě se už většinou ze zrcadla kouká šereda. A dospělé ženy? Zkontrolují svůj vzhled, nezbytnosti a mnohdy utíkají pryč. Zrcadlo je totiž nemilosrdný nepřítel.&nbsp;Čím dál víc se zaměřujeme na své nedostatky. Ty se vyloženě hlásí o slovo a překřikují. Nazdar, to jsem já, tvůj křivý nos. Ten frňák, co na tobě všichni vidí jako první. O slovo se hlásí i celulitida, na nohy do x se nesmí zapomenout a co to rozkydlé břicho? Do něj je potřeba ideálně plácnout, až se zavlní, abychom se utvrdily, že je fakt odpudivé.&nbsp;Může to být způsobené výchovou, tlakem společnosti a veškerých možných i nemožných médií a sociálních sítí.&nbsp;Za sebe musím říct, že nejhorší období jsem měla mezi 20-30 lety. Teď už se sebou celkem umím žít, ale i tak přiznávám, že při prvním pohledu na sebe vidím své nedokonalosti - vrásky, šediny, které už jsem pár let zpátky přiznala, nezpevněná postava... Minimálně se snažím, aby mě u tohoto vnitřního sebemrskačství neviděla dcera. Jsou horší dny, říkám jim tlusté (a ano, jsou mnohem častější a výraznější v premenstruační fázi), pak lepší dny, kdy se hodnotím od "celkem dobrý", přes "to ujde" až po "ty jo, sluší mi to".&nbsp;Pá let zpátky jsem byla na rozlučce se svobodou, kde se připravovaly na nezapomenutelnou noc krásné mladé holky, sportovkyně, nádherné postavy. Všechny chytré, vtipné, na svůj věk úspěšné (teď zním jak šílená stařena, ale při tom jsem byla jen o zhruba 10 let starší). Klidně přiznám, že bych takovou postavu brala všemi deseti. Při oblékání si jedna z nich povzdechla, že si nemůže vzít crop top, protože má hnusné břicho. Další zase poukazovala na své nechutné klíční kosti a úplně pitomá ramena. Třetí slečna se pro změnu snažila zamaskovat své divno-uši. Nebylo to, že by se trumfovaly, ale ony si v tu chvíli dovolily vypustit na světlo svá slabá místa, která nesnášely. Bylo mi to v tu chvíli tak líto. S přibývajícím věkem a zkušenostmi a se na takové věci dokážu dívat už s určitým nadhledem. A to jsem v té době netušila, co s mým tělem provede těhotenství a porod. :)&nbsp;Ale i tak si stále zachovávám svá slabá místa, které můj vnitřní kritik a perfekcionista dokáže použít proti mně. Pro úplnost bych měla dodat, že jako bývalá anorektička jsem skutečně nesnášela své tělo. Ale o tom třeba někdy jindy. Ve snaze být perfektní, hodné lásky a pochvaly na sobě vyhledáváme chyby a snažíme se je opravit. A vlivem okolního tlaku bojujeme i proti genetické výbavě.&nbsp;Na druhé straně potřebuji zmínit z mého pohledu i druhý extrém, kdy potkáte slečny i kluky ze základky a střední školy navlečené v něčem, co skutečně nerespektuje jejich postavu. Nechci tu kázat, nejde o oblečení, ale o to, že bychom měli být vedeni (ať už z rodin, školy nebo našeho blízkého prostředí) k tomu, abychom se dobře starali o svá těla a své zdraví. Což se týká jak tělesné hmotnosti, tak psychiky. Protože vše souvisí se vším. Jde o homeostázu, která bude vyhovat mně a mému tělu. Já osobně mám velice úzký rozptyl, kdy se ve svém těle cítím dobře. Jedná se o rozmezí zhruba 4 kil. Když jsem pod, přijdu si slabá, když jsem nad, cítím se tlustá a těžkotonážní jako tank. A propisuje se to do mé celkové pohody. Ale to jsem odbočila od původního tématu.Když pozoruji, jak se dcerka kroutí před zrcadlem, slyším hlasy ve své hlavě. Říkají věty, které jsou zažrané někde hluboko uvnitř mě, a když pojedu na autopilota, můžou vyklouznout i mně a uchytit se v mysli mé holčičky. Navrch huj, vespod fuj. Dlouhé vlasy, krátký rozum. Krása není všechno...&nbsp;Taky bych se chtěla naučit se na sebe dívat s takovým nadšením. Je mi v mnohém velkou inspirací a chci jí vést k tomu, aby na sobě viděla to pěkné. Naučit jí, jak být sama se sebou co nejvíc vyrovnaná, ale že je potřeba mít i určitou dávku sebereflexe. Starat se o sebe, své tělo i mysl.&nbsp;Které věty týkající se vašeho vzhledu máte v sobě zakořeněné vy? Jak často se na sebe do zrcadla usmějete? Tak schválně, najdete alespoň pět věcí, které se vám na sobě líbí? Nebo alespoň jednu? Kdy se ve svém těle cítíte dobře?

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...

<h2>Jak vydržet sama se sebou?</h2>Delší dobu jsem nenapsala žádný článek. Ne, že by nebylo co, ale spíš chyběl čas, prostor a energie pro to sednout si a napsat smysluplný a zajímavý příspěvek.Ale je tu něco, které mám v hlavě už dlouho. Mluví se o něm čím dál častěji a je skvělé, že to není už takové tabu jako dřív. Je to ženská cykličnost. Nemám rozhodně ambice se pouštět do osvěty a rozebírat tu podrobně toto téma. Pokud by to někoho, ať už muže nebo ženu, zajímalo hlouběji, tak uvádím několik tipů. Prvním je knížka Na vlnách ženy od Kateřiny Marešové. V té je jedna polovina věnovala mladým slečnám, aby se samy o sobě dozvěděly víc. Druhá část je pak určena ženám. Dalším tipem je knížka Cyklická žena od Mirandy Gray, případně projekt Cyklická žena od Dany-Sofie Šlancarové. Tam si pánové mohou pořídit i knížku Návod na ženy, kterou jednou koupím svému muži. Je to, jak název napovídá, návod, jak v kterém období vycházet se svou ženou a vlastně i s dalšími ženami, co muže obklopují. Ale různých zdrojů můžete najít mnohem víc. Tolik informační okénko.Důvod, proč o této součásti našeho života píšu, je ten, že nás významně ovlivňuje, ať chceme nebo ne. Dospěla jsem k tomu, že je fajn s těmito změnami umět pracovat a využít je v náš prospěch.&nbsp;Byla doba (a věřím, že jsme to zažily všechny), kdy jsem svou menstruaci a premenstruační období nesnášela. Iritovalo mě, jak jsem unavenější a snažila jsem se to zlomit třeba tím, že jsem v těchto částech měsíce výrazně víc cvičila. Přála jsem si dlouhou dobu být mužem, protože to mají v tolika věcech jednodušší... Nemenstruují. Když jsou nepříjemní, nikdo si z nich neutahuje, že to mají dostat. Mají minimální fronty na záchodech. Můžou čůrat ve stoje a nikoho to nepohorší. Porodem dítěte vlastně nic neztratí nebo je to omezí jen minimálně. Nepřijdou o své tělo, práci, o volný čas. Nikdo neřeší, že nosí dokola jen jedny kalhoty a dvě trička a chodí neučesaní. Můžou se opít, můžou střídat holky jak ponožky a pořád jsou to machři. :) Trochu jsem odběhla, ale určitě každá žena si alespoň jednou v životě přála být chlapem.Když jsem se pak víc otevřela tomu, že jsem z nějakého důvodu žena, přišla mi do cesty právě knížka Cyklická žena. Přiznám se bez mučení, že jsem neměla kapacitu na to denně sledovat co a jak a porovnávat to s knížkou a inspirovat se tím. Ale díky tomu jsem se o sobě zjistila alespoň rámcově základní věci a naučila se, jak se sebou lépe pracovat. Vydržet sama se sebou a nelynčovat se.Pro úplné cyklické "neznabohy" tu shrnu základní fáze - folikulární, ovulace, luteální fáze a menstruace. Tyhle termíny nemám ráda. Stejně tak se mi příčí různá označení pro menstruaci, většinou nejsou úplně sympatická. Ať už je to teta, Irma, menzes, perioda, Rusáci... Ale co se mi líbí a sama to používám, to je označení podle ročních období. Protože každý náš měsíc všechny tyto části zahrnuje. Jaro (folikulární fáze) je takový rozpuk, žena má potřebu být hodně v pohybu, je akční, přemýšlí a chová se víc jako chlap. I energií se mu víc přibližuje, dobře a ostře řídí (v rámci svých možností). Ideální část měsíce pro rozjíždění projektů, sportování, akční kroky ve svém životě i práci. Já mám v tomto období problém vydržet u počítatače a sedět na místě. Prostě mě ty maily a tabulky absolutně nebaví. Jsem jak králíček Duracell a energie ze mě stříká. Jen si vzpomeňte na přírodu v této části roku. Vše raší, pučí, rostliny mají neuvěřitelnou vůli k životu, během pár dní se vše zazelená. Zvířata začínají pobíhat venku, všude lítají ptáci.&nbsp;Během léta (ovulace) se žena zpravidla cítí nejvíc žensky a atraktivně. Pořád je společenská, má spoustu energie, může být taková rozevlátá a neukotvená. Já osobně v téhle části měsíce nejčastěji peču, celkem ráda i vařím, nejmíň mi vadí žehlení. Mám tendenci si zkrášlovat a zútulňovat hnízdo a pečovat o své blízké. Zároveň se v tomhle období může vyskytnout zvýšená potřeba nakupovat oblečení a líbit se. A ne vždy ty nákupy jsou úplně promyšlené. Příroda jednoduše zajistila, aby se během ovulace snažila žena podvědomě přilákat a zaujmout nějakého vhodného samečka, se kterým by mohla počít. :) Třeba kamarádka si lakuje nehty pouze v této fázi a podle této niterné potřeby pozná nastupující ovulaci. Léto je v přírodě čas dozrávání, společenského života, šťavnatosti, volnosti.Pak přichází obávaná premenstruační fáze, podzim. Ženě ubývá energie, může se změnit v lítou saň, která svým plamenem a hněvem sežehne vše živé. Jsme mnohem kritičtější, smítka a drobky na podlaze se vyloženě hlásí o naši pozornost. Omezujeme naši touhu komunikovat s vnějším světem a rapidně nám ubývá trpělivost a pochopení. Vylézá to, co nás štve a kde jdeme přes naše přesvědčení a vnitřní nastavení. U mě to začíná dnem, kdy jako by mi vypnuli přívodní kabel s energií. Jedu nějakou dobu na setrvačnost. Pak přijde den, můj 19., kdy jsem na přesdržku a jsem protivná i sama sobě. Vše je špatně. Obecně mám během podzimu zvýšenou potřebu uklízet, rovnat, dokončovat, třídit. Žena potřebuje i víc odpočívat, pomalu se ukládat k "zimnímu" spánku a šetřit síly. Říká se to snadněji, než se dělá. Pupínky vyskakují s velkou radostí a v zrcadle místo sebe vidím spíš velrybu. Ale na tomto období se dá najít i pozitivní stránka a tou je zvýšená kreativita. Líp mi jde psaní, baví mě hrát si se slovy a text sám plyne. Výhodou je, když jste víc kreativní, vaše energie se "vyplýtvá" na tvoření a nepřetransformuje se v takové míře na destruktivní PMS náladu a činy. V přírodě se barví listy stromů a pomalu opadávají, "produktivní" části dne je méně díky kratším dnům, začínají nepříjemné plískanice. Zvířata i rostliny se stahují do sebe, do svých nor a připravují se na poslední část roku.A grand finale je zima, menstruace. V tuto část měsíce můžeme být často vyřazené z provozu, nebo bychom si alespoň přály na pár dní nebo hodin zalézt do pelechu a jen být. Rozhodně ať na nás nikdo nemluví a nic po nás nechce. Zaparkovat podélně je téměř fyzicky nemožné, nebo až na několikátý pokus. Vést celofiremní poradu nebo důležitou prezentaci, to je to poslední, na co máme chuť. Když si během zimy nedovolíme odpočívat víc, můžeme mít v další fázi pocit, že jsme mnohem unavenější. I příroda je v zimě v útlumu, sbírá síly na nový rok.Uvedu sem několik fíglů, v čem jsem se naučila využívat svůj cyklus. Jak nad tím uvažuji, tak nejvíc pracuji s podzimem. Na něj si účelově schovávám třídění. Jednak ho v tu chvíli dělám s chutí, vyhazuje se jedna báseň a jde mi to jak po másle. A jak jsem kritická, tak bez milosti vypakuji i to, nad čím bych v jinou fázi váhala. Stejně tak psaní, nebo tabulky a zpracování dokumentů si spíš, pokud to alespoň trochu jde, nechávám na podzim. S přáteli se spíš domlouvám na část jara a léta. Během zimy se snažím nepodnikat dlouhé cesty autem nebo alespoň neřídit. Jak již jsem uvedla výš, víc peču v létě a baví mě to. Stejně tak si i víc s radostí vařím a případně něco málo z toho zamrazím. Mimochodem úplně logicky tyto 4 části propisují i do intimního života. :)Ještě bych měla podotknout, že určitá cykličnost, i když omezená, je i u žen, které nemenstruují. U těhotných, kojících a i po přechodu. Tam se střídají dvě hlavní fáze. A to fáze energie a pak fáze únavy a potřeby odpočinku. Za začátek cyklu se počítá den, kdy jsme nejvíc unavené.&nbsp;Celý tenhle článek je mířen tím směrem, abychom k sobě byly milejší a měly pro sebe pochopení. Okolní svět není zatím příliš chápavý k našim přirozeným cyklickým změnám. Kolegy, šéfa, ani děti moc nezajímá, jestli potřebujeme odpočívat, ale zkusme se pozorovat a přijít si na to, kdy nám co dělá dobře a kdy nás co irituje. I drobnosti mají smysl. Prostě si ve fázi zimy odpusťte to, že jste zaparkovaly přes dvě parkovací stání nebo zaspaly na semaforech a spíš se tomu zasmějte.&nbsp;Jak to máte vy? Sledujete proměny, nálady a chutě během vašeho cyklu? Bojí se vaši partneři při PMS, kdy jim dáte seznam jejich měsíčních prohřešků? Respektujete svou cykličnost nebo si spíš přejete stabilní lineární mužský výkon?

Cykličnost ženy

Mountain covered with a coniferous fir tree forest. Scenic landscape from Carpathian Mountains.

<h2>Jak se mi otevřela Pandořina skříňka...</h2>Mám rozepsaných několik článků, ale nějak se mi je nedaří dokončit. Nejde mi vystihnout tu myšlenku, kterou by měly předat dál, asi není správná doba a správné téma. Dlouho jsem nic nenapsala, nebyl čas, nebyla chuť, nebyla vhodná nálada. Posledních několik týdnů bylo dost náročných a nedostatek času pro sebe se tvrdě propsal do mého rozpoložení.V současné době spolupracuji s koučem Martinem a dostali jsme se k tomu, že (velice překvapivě, že) je potřeba zapracovat na vztahu sama k sobě. Opět a znovu stejné téma v různých obměnách a s různou intenzitou. Ty z vás, kteří se starají o malé dítě, moc dobře znají, jak rychle na sebe zvládnete zapomenout a odsunout se na padesátou kolej.Nezávisle na práci s Martinem se mi podařilo navíc odhalit dvě krásná rodinná nastavení. První je, že mou sebehodnotu a hodnotu pro ostatní určuje to, jak je postaráno o druhé a o domácnost. Tento program měla má prababička, která opečovávala svého muže tak zuřivě, až při jejím zápalu plic, kdy mu nebyla schopná udělat snídani, seděl místo snídaně u škraloupu z kakaa a čekal, dokud mu neudělá jídlo. Poměrně dlouho trvalo, než jsme přišli na to, že je to vlastně z její strany i druh manipulace, protože jsme jí viděli jako tu chudinku, která se musí postarat o vše. U mě se teď objevila forma "čím líp bude o ostatní postaráno, tím jsem hodnotnější, tím jsem lepší".Druhý rodinný kostlivec měl podobu: "musím vše zvládnout sama, na muže se nedá spolehnout". Ten zase pochází od babičky. V obou případech chápu důvod, proč a jak to vzniklo, nicméně v nich nechci pokračovat dál a předat je své dcerce. Co pozitivního si vezme z toho, že se její máma honí tak, až se vidí zezadu?&nbsp;Krásně do toho zapadá i to, že mi Martin v rámci našeho koučování pomohl přijít na to, že jsem sama pro sebe nejlíp na sedmém místě (nejprve je dcera, manžel, ...). Pozitivní zpráva byla, že jsem v TOP 10. Nemůžu se ale divit, že vylézá na povrch má frustrace a únava a měním se v sedmihlavou bestii.Do tohoto rozpoložení přišla zpráva, že umřel můj velký vzor a inspirace, Klára Kolouchová. Kláru jsem obdivovala už dlouho, mluvila mi z duše a věřím, že takových nás je hodně. Obdivuji ji za to, že měla ty koule jít za svým snem. Znovu jsme se s manželem podívali na dokument K2 vlastní cestou. Poprvé jsem ho viděla krátce po tom, co vyšel. Už tehdy byl pro mě dost silný. Teď jsem se na něj dívala navíc jinak, očima mámy, která v zápalu stereotypu a péče o ostatní zapomíná na své sny, na to volání, co jí dělá radost a co vlastně potřebuje k tomu, aby se cítila ještě trochu sama sebou. A Pandořina skříňka se otevřela...&nbsp;Nečekala bych, do jakých temných míst mě díky tomu dokáže dostat má hlava. Manžel v tom vidí především to, co teď budou dělat chudáci její děti. Klára v dokumentu sama říká, že jí lidé za to odsuzují, ale že by se zbláznila. Teď, po její smrti, se objevilo hodně negativních reakcí. Myslete si o tom, co chcete. Ale já v ní viděla a vidím ženu, která milovala život, milovala svou rodinu, měla šmrnc, žila a plnila si sny. Nerezignovala na to, že když je máma, tak se musí obětovat na oltář rodiny. Vidím kolem sebe až moc žen, které ztratily své sny, nebo na ně rezignovaly a jen přežívají v každodennosti. Myslím si, že Klára předala svým dětem to, že je možné jít si za svými sny. Umřela na místě, které milovala a umřela při tom, co milovala. Z mého pohledu je to vlastně nejlepší možná varianta, jak bych si jednou přála umřít i já.&nbsp;A mně při tom došlo, že i já jsem začala ztrácet své sny, zapomínat na ně. Zavřela jsem oči před tím, že se na kopcích a v horách cítím volně a svobodně jako pták a mám pocit, že tam patřím. Odsunula jsem stranou to, jak miluji cestování a poznávání nových míst a lidí. Postupně vylézají další a další hluboko zakopané sny. Takže je na čase se stát arecheologem. Manžel to teď nejspíš se mnou nebude mít moc lehké, ale vzal si mě dobrovolně, a to měl dost indicií, že se se mnou nudit rozhodně nebude. :) Chci, aby má dcera věřila v dobro, chci, aby se nebála objevovat. Přeji si, aby si uměla jít za svým cílem a plnit si své sny. Přeji si toho pro ni hodně. A jak jí to vše líp předat, než když jí půjdu příkladem.&nbsp;A co vy? Plníte si své sny nebo jste je odsunuli na někdy (až a jestli) později? Jaká jsou vaše přání? Dostali jste někdy také podobný motivační kopanec a od koho?

Kopanec od inspirace

<h2>Jak jste na tom s vděčností?</h2>Kdysi, po první velké změně ve svém životě, jsem si tak nějak intuitivně každý večer před spaním odříkávala jako mantru, za co vše jsem vděčná. A pak, postupem času, jak jsem se cítila líp a líp, jsem tento svůj rituál opustila.&nbsp;V rámci běžného života a poklusu, se často nestíháme zastavit a zamyslet, co je v našem životě dobré. Bereme to jako samozřejmost. Většina naší společnosti je obecně zaměřena na to, co ještě nemá, co je potřeba udělat, co je špatně, co je potřeba zlepšit. Na čem je potřeba zamakat. Už od školy jsme vedeni k tomu se zaměřovat na to, kde jsme slabí, nedostateční a máme co zlepšovat. Když se nám něco povede, tak slyšíme, že nesmíme usnout na vavřínech a musíme makat dál. Tohle se teď povedlo, tak honem pojďme zlepšit tuhle část našeho života. Což vede k tomu, že se v touze, abychom se spokojeně, šťastně a naplněně, honíme za nějakou vidinou, až... až... až. V tom zběsilém kalupu se zapomínáme zastavit a ohlédnout se za sebou a kolem sebe, co jsme už dokázali, co máme, co se nám povedlo a poděkovat za to.Loni, když jsem začala spolupracovat s koučem, jedním z prvních úkolů, co jsem dostala, bylo zavést si deník vděčnosti a každý den si tam zapsat ideálně alespoň 3 věci, za co jsem vděčná. Díky tomu jsem se rozpomněla na dobu, o které jsem psala v úvodu článku, která by pro hodně lidí byla náročná. Pro mě to bylo období, kdy jsem se cítila hodně šťastně a spokojeně. V té době jsem se rozváděla, změnila jsem práci a přestěhovala se do jiného, cizího města, kde jsem nikoho neznala. Změna v životě o 180 stupňů. A přes to vše jsem se cítila převážně šťastná.Schválně, pokud si ještě nepíšete deník vděčnosti, zkuste to, třeba i jen na pár dní. Je skvělé vidět to, za co jste vděční, napsané. Samozřejmě můžete si to i jen sesumírovat v hlavě a nechat být, ale máme tendenci časem takové pozitivní chvilky brát jako samozřejmost a vypustit je. Výhodou deníku je, že se do něj můžete v těžkých chvílích podívat a připomenout si, co vnímáte ve vašem životě jako dobré. Při psaní a přemýšlení nad tím, za co jste vděční, přelaďujete své vnímání z toho neustálého tlaku na zlepšování a hledání chyb a slabých míst na pozitivní vlnu, na vnímání světlých okamžiků dne. Ideální je zkusit v tu chvíli i vděčnost procítit, i když ne vždy to jde, obzvlášť když s deníkem vděčnosti začínáte. Sama to moc dobře znám. Ale vlastně stačí za to vše dobré poděkovat, a i toto se dá postupem času naučit, je to dovednost. Nic si nedělejte z toho, když od deníku odběhnete a nějakou dobu nenapíšete ani čárku. Stojí za to se k němu vždy vrátit zpět. A také si nic nedělejte z toho, když si přijdete chvílemi jako blázen.Nemusíte být vděční za žádné oslnivé a monstrózní věci, kolikrát stačí i maličkosti. Ty naopak vnímám jako mnohem důležitější a během dne se jich dá najít spousty. Však to může být třeba to, že prodavačka, která vás běžně sjede jak malého Jardu na dvě doby, se na vás tentokrát usmála (nebo si vylila zlost na tom za vámi). Nebo že v deštivém dni auto jedoucí kolem vás zpomalilo a neohodilo vás. Jestli to budete mít podobně jako já, tak těchto skvělých maličkostí budete vnímat čím dál tím víc. A pak se třeba i přistihnete u toho, že v tu chvíli se usmějete a poděkujete pod fousy.Můj malý seznam: Jsem vděčná za svou dceru a za svého manžela. Jsem vděčná, že jsem zdravá a že jsme jako rodina zdraví. Jsem vděčná za to, že se máme dobře a že žijeme v zemi, kde jsou i přes různé blázniviny dobré podmínky pro život a krásná příroda. Jsem vděčná, když dcera v noci spí. Jsem vděčná za své přátele, kamarády a za svou rodinu. Jsem vděčná i za tak banální věc, že si ten den dojdu dobře na záchod (zácpa je fakt prevít). :) Nebo za to, že mi nové boty nesedřely nohy a jsem bez puchýřů. Jsem vděčná za spoustu věcí, ale nechám si je pro sebe a nebudu vám víc napovídat. Zkuste si sami přijít na to, co těší zrovna vás. Ještě bych měla dodat, že jsou i dny, kdy vypotím pouze pár věcí a jsou dny, kdy bych popsala celý sešit. Ale o tom to je. Moje kamarádka říká, že aby mohlo být dobře, musí být i zle. A v takových dnech jsou vděčnosti ještě důležitější.Píšete si už deník vděčnosti nebo to vyzkoušíte? Zvládáte si přes den uvědomit, za co jste vděční? Za co nejbanálnějšího jste dnes byli vděční?

Malá změna přístupu, co umí zázraky

Sisyphus metaphore. Silhouette of businessman pushing heavy stone boulder up on hill.

<h2>Jak sami na sebe tlačíme a často zbytečně...</h2>Když jsem začala s blogem, dala jsem si vnitřní cíl alespoň jeden článek týdně. Vzhledem k tomu, že jsem web spustila v kreativní fázi menstruačního cyklu, tak mi vlastně přirozeně během psaní příspěvku vykrystalizovalo několik článků. Takže jsem v hlavě za zvuku oslavných fanfár a vnitřního uspokojení, jak jsem skvělá, už spřádala plány, jak ty rozdělané články jen až bude trocha času doučešu a postupně budu zveřejňovat. A pak v další kreativní fázi pojedu zase bomby pecky rakety.&nbsp;Plán to byl skvělý. Jen nepočítal s proměnnými, které bohužel extra ovlivnit nemůžu, a to nemoc dcery, která šla v ruku v ruce se separační úzkostí, rozházením i tak křehkých spánkových návyků a do toho častější kojení. Mámy to moc dobře znají. Ale na vysvětlení třeba pro pány, pokud sem nějací zavítají, kojení je hodně energeticky náročné. Představte si, že vám najednou z ničeho nic někdo z vaší energie kus ubere. A vy při tom všem musíte fungovat. V takovou dobu je téměř nemožné plácnout sebou na gauč a chvíli si odpočinout. Abych byla objektivní, asi by to šlo, i třeba na chvilku, ale o dítě se postarat musíte, a domácnost a další věci, co jsou potřeba nutně vyřídit, za mě nikdo jiný neudělá. Najmout si uklízečku a kuchařku mi ještě neprošlo. :) Mimochodem závidím manželovi, že tuhle schopnost má. Umí si i uprostřed úklidu dát pauzu a na chvíli si odpočinout. Sice ho za to občas nesnáším, ale vlastně stejně pak skončím svůj vnitřní monolog u toho, že bych se to chtěla taky naučit, jen to ale využívat ve vhodnějších chvílích.Do toho, když se takové okolnosti sejdou s kreativní fází cyklu (premenstruační fáze, nebo někdo o ní mluví i jako o podzimu), tak u mě konkrétně je podobné, jak kdyby mi vypnuli přívodní kabel.&nbsp;Takže je tu to vše, co jsem chtěla a potřebovala udělat, jaké jsem měla plány a úkoly. Co jsem chtěla posunout a rozvíjet u sebe... a nedostatek energie a času. Tím se (opět v závislosti na fázi cyklu) u mě roztáčí vnitřní pnutí a tlak na to stihnout toho co nejvíc. Na to navazují vnitřní výčitky a vztek, že nezbyde čas na to, co jsem chtěla. A výsledkem je, že se snažím být víc efektivní a sebemrskám se, že to neplním. A další den znovu a znovu, až jedete jak fretka. Zkusili jste se někdy ohlédnout za svým dnem, co vše jste zvládli?&nbsp;Učím se k sobě být laskavá, ale naráží to na různé programy a vnitřní nastavení. Od dětství většina z nás poslouchala, že máme jít něco dělat, jinak jsme líní. Nejdřív povinnosti, pak zábava. Do toho bychom měli být produktivní v práci, něco dokázat, aby z nás něco bylo, abychom se měli dobře. Navíc žijeme ve výkonově zaměřeném světě. Jak moc je ve vás zakořeněný pocit, že když ten den něco neuděláte a nejste produktivní, tak nejste dost (dobří, chytří, úspěšní), že vaše hodnota klesla a musíte udělat příště víc?&nbsp;Vnímám hlavně u žen, že jsme si navykly dělat tolik věcí, že se nakonec večer zastavíme a před pádem do postele zjistíme, že stejně náš seznam není prázdný. Ale buďme upřímné, kolik z nás si neustále přidává další a další úkoly? Já jsem na to expert, ale léčím se. :) Kolikrát sama sebe přistihnu, že ve chvíli, kdy bych si mohla na chvíli sednout, tak mi hlavou ještě projede, že kytky nejsou zalité, že jsem zapomněla vyčistit kočce záchod, že mi tam nějaký úkol visí už 3 měsíce... Tolik k běžným povinnostem. Do toho vstupuje pak ještě práce, kterou v omezené míře dělám i při mateřské. Další částí je to, co bych chtěla stihnout s dcerou. Pak taky nechci pohnojit vztah s mým mužem a chci mu věnovat pozornost a rozvíjet ho, myslím vztah, ne muže. A do toho bych ráda udržela své tělo v nějaké pro mě únosné formě. Jednak pohyb a cvičení ke svému životu potřebuji, jednak i tady jsem na sebe poměrně přísná a špatně snáším, když se v těle necítím optimálně. Navíc se chci někam posouvat, rozvíjet, dělat to, co mě baví, abych se nezbláznila. Nejsem ten typ, co by vydržel spokojeně u televize nebo her a stačilo mu to ke štěstí. Ale přes veškeré povinnosti najednou večer zjistím, že prostě nebyl čas a v tu chvíli už není ani energie. A nastupuje opět moje staré známé vnitřní pnutí a tlak na výkon. Možná bych ho mohla pojmenovat a mluvit o něm jako o osobě, co třeba Helga? Mohla bych sledovat, jak často se Helga zastaví na návštěvu.Po narození dcery jsem se vyrovnávala s tím, že se můj výkonově nastavený svět změnil. Přišla jsem si líná, k ničemu, když za mnou nejsou vidět jasné výsledky. Dlouhou dobu jsem nevnímala a neuznávala, že spokojené dítě taky není bez práce a bez věnované energie a času. A doteď na to zapomínám ve chvílích, kdy najedu do stereotypu a autopilota a je toho hodně. V tu chvíli se hlásí o slovo Helga a mé roky budované nastavení, podle kterého sama sebe posuzuji a odvíjím svou sebehodnotu. A často úplně zbytečně. Jsem ráda za ty chvíle, kdy se přistihnu, že jsem si zase skočila na špek. Že jsem si zase zbytečně udělala extrémně dlouhý seznam úkolů, i když jsem věděla, že je nereálný. Kdy jsem místo toho, abych si zacvičila nebo udělala něco, co mi dělá radost, šla nacpat pračku prádlem a rovnou u toho umyla koupelnu. Musím se ještě přiznat k tomu, že miluji ty dny, které jsou extrémně produktivní a efektivní. Jen jsem měla tendenci to přehánět a tlačila sama na sebe.Žádná změna se neuděje ze dne na den. Ale je úspěch si uvědomit, kdy hodláme udělat další koninu a znovu na sebe zbytečně tlačit. Jsou věci, ze kterých se nestřílí a u takových není potřeba působit zbytečně stres sami sobě. Záclony nemusí být vyprané každý týden a do fitka nemusím jít každý den, ale můžu pohyb vyřešit rychlou chůzí cestou na nákup a ne jet autem. Je i velký pokrok vnímat, jak se cítíme a kdy se naše Helga hlásí o slovo a proč. Být na sebe laskaví.Kdy a v čem na sebe tlačíte vy? Co vám působí nejčastěji zbytečně vnitřní pnutí? Umíte si udělat pauzu nebo si ke splněným úkolům připisujete stále nové a nové, takže nikdy není hotovo? Umíte na sebe být laskaví?